ECLI:CZ:US:2013:3.US.1952.13.1
sp. zn. III. ÚS 1952/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Jiřího Skalického, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 99, Chrudim, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. dubna 2013 č. j. 1 Afs 3/2013-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Dne 23. června 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutím Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2011 č. j. 301193/11/228940602902 byl zamítnut stěžovatelův návrh na zastavení daňové exekuce z důvodu promlčení daňového nedoplatku podle ustanovení §181 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal, přičemž Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 11. 7. 2012 č. j. 3379/12-1500-601040 jeho odvolání zamítlo. Finanční ředitelství v Hradci Králové se ztotožnilo se závěrem prvostupňového orgánu, že promlčecí lhůta ke dni podání námitky promlčení neuběhla a k datu 7. dubna 2011 neuplynula ani prekluzivní lhůta pro placení daně podle ustanovení §160 odst. 1 daňového řádu. Proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), který ji rozsudkem ze dne 30. listopadu 2012 č. j. 31 Af 71/2012-17 zamítl. Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 18. dubna 2013 č. j. 1 Afs 3/2013-30 zamítl.
3. Předmětem sporu v řízení před správními orgány a správními soudy bylo určení právního předpisu, podle něhož bylo nutno posuzovat běh lhůty pro vybrání a vymáhání daňového nedoplatku. Stěžovatel uplatnil dne 29. listopadu 2010 ve smyslu §70 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), námitku promlčení daňového nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 1993. Správní orgány i krajský soud posuzovaly námitku právě podle ustanovení §70 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, přičemž dle stěžovatele bylo na místě aplikovat ustanovení §4 zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní (dále jen "zákon o soustavě daní"), s tím, že se jedná o ustanovení speciální k zákonu o správě daní a poplatků. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí přiklonil k závěrům rozhodnutí krajského soudu, přičemž odkázal na svou dosavadní rozhodovací praxi při výkladu vztahu obou výše uvedených předpisů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Dle názoru stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K neoprávněnému zásahu do těchto práv došlo nesprávným výkladem kolize dvou výše uvedených právních předpisů, v důsledku čehož byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit daň z příjmů navzdory znění zákona o soustavě daní, který dle stěžovatele na danou situaci dopadá a dle kterého "je daň již promlčena". V napadeném rozhodnutí pak stěžovatel spatřuje rovněž porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána řádně zastoupeným stěžovatelem v zákonné lhůtě a splňovala podmínky přípustnosti takového návrhu, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud se následně zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Předmětem ústavní stížnosti je problematika vztahu dvou právních předpisů, konkrétně zákona o soustavě daní a zákona o správě daní a poplatků, v otázce, podle kterého z těchto předpisů je nutné posuzovat běh lhůty, v níž je možné vybrat a vymáhat daňový nedoplatek. Nejvyšší správní soud tuto otázku vyřešil tak, že na základě ustanovení čl. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, se použije zákon o správě daní a poplatků. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá, že se touto otázkou již v minulosti opakovaně zabýval, o čemž vypovídá ustálená judikatura, na niž v napadeném rozhodnutí odkazuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005 č. j. 2 Afs 51/2004-57 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006 č. j. 7 Afs 163/2004-87). V obou uvedených rozhodnutích Nejvyšší správní soud srozumitelně a jasně vykládá vztah obou právních předpisů. Druhé z uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo poté předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti a Ústavní soud v této věci vydal usnesení sp. zn. IV. ÚS 343/06 ze dne 11. 6. 2007 (dostupné na http://nalus.usoud.cz/). V něm Ústavní soud odmítl předmětnou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a ohledně vztahu obou právních předpisů se zcela ztotožnil s názorem Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud tedy již v minulosti považoval výklad vztahu obou uvedených právních předpisů za jednoznačný a srozumitelný, přičemž na základě projednávané ústavní stížnosti neshledává žádný důvod se od tohoto závěru v nyní projednávané věci odchýlit. Do stěžovatelova vlastnického práva, jehož ochrana je garantována čl. 11 Listiny, bylo v projednávaném případě zasaženo v souladu s omezeními zakotvenými v čl. 11 odst. 5 a čl. 4 Listiny.
8. Ohledně tvrzeného porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud konstatuje, že na základě argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí neshledal žádné porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nekonkretizuje, v čem byla jeho procesní práva porušena. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovateli bylo v souladu se zákonem umožněno uplatnit jeho právo podat kasační stížnost, kterou se následně Nejvyšší správní soud věcně zabýval. Napadené rozhodnutí je rovněž řádně odůvodněno a vypořádává se s veškerými stěžovatelovými námitkami. Rozhodnutí pak pro stěžovatele nemohlo být ani překvapivé, neboť stěžovatel sám v kasační stížnosti upozorňuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu v předmětné právní problematice (odst. 6 napadeného rozhodnutí).
9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu