ECLI:CZ:US:2013:3.US.1964.13.1
sp. zn. III. ÚS 1964/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky P. M., t. č. Věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Opava, zastoupené Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, pplk. Sochora 740/34, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 30. listopadu 2012 č. j. 5 PP 270/2012-17 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. ledna 2013 č. j. 1 To 847/2012-29, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §88 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a vydáním předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojené návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 24. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta její žádost o podmíněné propuštění. Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu na zrušení ustanovení §88 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Stěžovatelka rovněž v souvislosti s podáním ústavní stížnosti proti výše uvedeným rozhodnutím navrhla, aby Ústavní soud vydal v souladu s ustanovením §80 zákona o Ústavním soudu předběžné opatření, jímž by byl přerušen výkon trestu odnětí svobody stěžovatelky. Dále stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud přiznal postavení vedlejšího účastníka JUDr. Jaroslavu Holubcovi, předsedovi senátu Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), rozhodujícího v odvolacím řízení stěžovatelčiny trestní věci vedené pod sp. zn. 1 To 20/2008.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 20. února 2008 č. j. 32 T 5/2007-393, ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 10. dubna 2008 č. j. 1 To 20/2008-478, odsouzena pro trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení §222 odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců. Napadeným usnesením okresního soudu byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a to především z důvodu, že stěžovatelka nevykonala dvě třetiny trestu, jak vyžaduje ustanovení §88 odst. 4 trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení si stěžovatelka podala stížnost, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl, přičemž se ztotožnil se závěry soudu okresního, a v odůvodnění uvedl, že při posuzování žádostí o podmíněné propuštění se postupuje podle zákona účinného v době rozhodování o této žádosti, a nikoliv podle zákona, který je pro odsouzeného příznivější.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Dle tvrzení stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k porušení jejích základních práv a svobod. Obecné soudy dle stěžovatelky protiústavně aplikovaly při posuzování její žádosti o podmíněné propuštění trestní zákoník, který stanovuje přísnější podmínky pro podmíněné propuštění oproti úpravě obsažené v trestním zákoně. Podle nové právní úpravy může osoba odsouzená za trestný čin podle ustanovení §222 odst. 1 a 3 trestního zákona, který odpovídá skutkové podstatě trestného činu podle ustanovení §145 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, žádat o podmíněné propuštění až po uplynutí a vykonání dvou třetin trestu, zatímco dle starší úpravy bylo možné dosáhnout podmíněného propuštění již po vykonání jedné poloviny trestu. Stěžovatelka sama poukazuje na názor Ústavního soudu, který předmětný postup obecných soudů "posvětil"; je však toho názoru, že Ústavní soud nemusel v minulosti zvážit všechny relevantní argumenty a konkrétní dopady rozhodnutí na psychický stav odsouzených. Stěžovatelka namítá, že vydáním napadených rozhodnutí byl zmařen záměr odvolacího soudu, který úmyslně změnil právní kvalifikaci stěžovatelčina jednání z trestného činu vraždy podle ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona, jak jej kvalifikoval krajský soud, na trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení §222 odst. 1, 3 trestního zákona, neboť za trestný čin vraždy existovala podle ustanovení trestního zákona možnost podmíněného propuštění až po uplynutí dvou třetin trestu, zatímco u trestného činu ublížení na zdraví existovala tato možnost již po uplynutí jedné poloviny vykonaného trestu. K prokázání této skutečnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud přiznal postavení vedlejšího účastníka předsedovi příslušného senátu odvolacího soudu. Na základě výše uvedených argumentů stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí.
4. Návrh ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu na zrušení ustanovení §88 trestního zákoníku stěžovatelka odůvodňuje tím, že tato úprava zhoršuje postavení řady odsouzených a stírá mezi nimi rozdíly v přísnosti uloženého trestu. Toto zhoršené postavení není nijak racionálně zdůvodnitelné a naopak rapidně snižuje motivaci ke slušnému chování odsouzených osob. Formulace obsažená v ustanovení §88 odst. 2 trestního zákoníku pak dle stěžovatelky "nadřazuje rozhodnutí ředitele věznice nad nezávislé rozhodnutí soudu", čímž dochází k zásahu do soudcovské nezávislosti.
5. Návrh na vydání předběžného opatření stěžovatelka opírá o skutečnost, že dalším vykonáváním protiústavního trestu jí bude způsobena nevratná a nenapravitelná újma.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s ustanoveními §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Jako klíčová tak v procesu posuzování opodstatněnosti projednávané ústavní stížnosti vyvstala otázka, zda existuje ústavní právo, zaručující stěžovatelce aplikaci příznivější právní úpravy v řízení o její žádosti o podmíněné propuštění. Jak sama stěžovatelka uvádí, Ústavní soud se touto otázkou již v minulosti zabýval a na základě stěžovatelčiny argumentace a obsahu příslušného spisového materiálu, který si pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, neshledal žádný důvod se od dříve vysloveného závěru odchýlit. Chybí-li takové základní právo, je ústavní stížnost již proto zjevně neopodstatněná.
9. Stěžejní pro posouzení uvedené otázky je rozsah pojem "trestnosti" dle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2003 sp. zn. III. ÚS 444/01 (N 132/31 SbNU 183)]. Pravidla pro aplikaci právní úpravy při posuzování trestnosti činu pak na zákonné úrovni upravuje především ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku, které stanoví, že "trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější". Podle ustálené judikatury se pojem trestnost, a tedy výše uvedené pravidlo aplikace právního předpisu, vztahuje k jednání, za které pachatel může být uznán vinným, a uložen mu trest, a které musí být posouzeno podle souhrnu všech trestněprávních norem, které jsou relevantní pro výrok o vině a trestu. Podle toho, zda souhrn takovýchto norem podle pozdějšího zákona je ve srovnání se souhrnem norem dřívějšího zákona jako celek pro pachatele příznivější, či nikoliv, lze rozhodnout o aplikaci pozdějšího zákona [srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2001 sp. zn. IV. ÚS 158/2000 (N 12/21 SbNU 91)]. Trestností se tedy rozumí všechny podmínky, které jsou trestněprávně relevantní pro výrok o vině a trestu. Otázka případného podmíněného propuštění tak nespadá pod pojem trestnosti, neboť v době posuzování okolností podmíněného propuštění je otázka viny a trestu již zodpovězena (usnesení Ústavního soudu ze dne 30. května 2012 sp. zn. IV. ÚS 1469/12). Ani podle doktríny nejsou podmínky zakotvené v ustanovení §88 odst. 4 trestního zákoníku, upravující možnost podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, hlediskem pro posuzování trestnosti činu ve smyslu ustanovení §2 trestního zákoníku (srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1076 a násl.). Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal důvod se odchýlit od jeho v minulosti přijatého a soudy následovaného obecného závěru, přičemž v konkrétním stěžovatelčině případě shledal, že k jejímu omezení osobní svobody dochází v souladu s kautelami danými čl. 8 Listiny.
10. Posouzení přehnaně tvrdého dopadu výše uvedené aplikace zákona na stěžovatelčinu konkrétní situaci Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. K této námitce lze pouze poznamenat, že v žádné situaci neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a posouzení naplnění zákonných podmínek podmíněného propuštění je plně věcí soudcovské úvahy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. března 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. června 2008 sp. zn. III. ÚS 1280/08 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2013 sp. zn. II. ÚS 1874/13). Ani obecné soudy však nemohou pominout nesplnění zákonných podmínek v podobě délky vykonaného trestu. Pro zcela mimořádné případy slouží v tomto ohledu především institut milosti prezidenta republiky.
11. K další námitce, že změnou stěžovatelčina postavení došlo k potlačení smyslu změny právní kvalifikace provedené odvolacím soudem, Ústavní soud poznamenává, že žádný takový smysl rozsudku vrchního soudu ze dne 10. dubna 2008 č. j.
1 To 20/2008-478 není z jeho textu patrný a ani případné vyjádření soudců, vydávajících tento rozsudek, nemůže na tomto závěru nic změnit. Vrchní soud ve zmíněném rozsudku jasně deklaruje, že důvodem pro změnu právní kvalifikace byl nedostatek důkazů svědčících pro stěžovatelčin úmysl usmrtit napadeného (srov. s. 8 a násl. uvedeného rozsudku).
12. Ústavní soud v této souvislosti nevyhověl návrhu stěžovatelky na přiznání postavení vedlejšího účastníka pro řízení o ústavní stížnosti předsedovi senátu vrchního soudu JUDr. Jaroslavu Holubcovi, který rozhodoval o stěžovatelčině vině a trestu v rámci odvolacího řízení. Podle ustanovení §76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud přiznat postavení vedlejšího účastníka i jiným osobám než uvedeným v §76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, pokud prokáží právní zájem na výsledku řízení. To nelze presumovat v případě soudce, který rozhodoval ve věci, která je předmětem řízení o ústavní stížnosti. Naprostá výjimka z tohoto pravidla by mohla nastat např. v situaci řízení o ústavní stížnosti, jehož předmětem by bylo především posouzení protiprávního chování rozhodujícího soudce, což není tento případ. Případná svědecká výpověď příslušného soudce či stanovisko rozhodujícího senátu nad rámec textu jeho rozhodnutí nemůže pak dle Ústavního soudu být v posuzování projednávané ústavní stížnosti nikterak relevantní (viz výše).
13. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Návrh na vydání předběžného opatření podle §80 zákona o Ústavním soudu má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, takže jej nelze od ústavní stížnosti oddělit. Proto též v případě odmítnutí takové ústavní stížnosti sdílí takový návrh procesně její osud. Totéž platí i pro návrh ve smyslu §74 zákona o Ústavním soud na zrušení právního předpisu, jehož uplatněním měla nastat skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu