ECLI:CZ:US:2013:3.US.1968.13.1
sp. zn. III. ÚS 1968/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2013 č. j. 6 Tdo 109/2013-85, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2011 sp. zn. 6 To 39/2011 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2010 sp. zn. 42 T 20/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 24. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť v jejich vydání spatřoval neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku ve věznici s dozorem. Dále mu byla napadeným rozsudkem městského soudu uložena povinnost společně a nerozdílně s odsouzeným S. B. S., S. S. O. a odděleně stíhaným L. Y. S. zaplatit náhradu škody poškozeným.
3. Na základě stěžovatelova odvolání zrušil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že stěžovatel je vinen trestným činem podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a byla mu uložena povinnost společně a nerozdílně s odsouzeným S. B. S., S. S. O. a L. Y. S. zaplatit náhradu škody poškozeným. Ke zrušení rozsudku odvolací soud přistoupil z důvodu změny trestních hmotněprávních předpisů a aplikoval dle čl. 40 odst. 6 Listiny na stěžovatelův případ úpravu, která je pro pachatele příznivější. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo podle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně uvádí, že se Nejvyšší soud vůbec meritorně nezabýval podaným dovoláním a pouze jej odmítl z důvodů nenaplnění zákonem stanoveného dovolacího důvodu. Stěžovatel připouští, že v dovolání opakoval námitky uplatněné u soudů nižších stupňů, činil tak však proto, že soudy prvního ani druhého stupně se s danými námitkami nevypořádaly. V takovém případě se Nejvyšší soud měl dovoláním zabývat i meritorně. Napadená rozhodnutí městského a vrchního soudu stěžovatel označuje za nedostatečně odůvodněná, a tudíž nepřezkoumatelná. Nadto uvádí, že postupem odvolacího soudu, kterým zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně pouze z formálních důvodů a následně sám ve věci rozhodl, mu bylo odňato právo na podání řádného opravného prostředku. Těmito zásahy došlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a z toho důvodu stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že se v tomto případě jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Stran námitek protiústavního odmítnutí stěžovatelova dovolání bez řádného meritorního projednání musí Ústavní soud přisvědčit závěrům Nejvyššího soudu, že stěžovatel v podaném dovolání brojil téměř výhradně (s výjimkou námitky nepřezkoumatelnosti obou napadených rozhodnutí) proti procesu provádění a hodnocení důkazů. Tento způsob námitek však bez dalšího nespadá pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 661/11). Uvedený dovolací důvod slouží totiž předně k přezkoumání skutečnosti, zda byl zjištěný skutkový stav správně právně posouzen, tedy zda byl právně kvalifikován v souladu s příslušnými hmotněprávními ustanoveními. Dle judikatury i doktríny tak pod něj nelze podřadit otázky hodnocení správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu ani hodnocení jednotlivých důkazů (srov. ŠÁMAL, Pavel et al. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164). Výjimku tvoří dle judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu pouze námitky, dle nichž jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. března 2010 sp. zn. II. ÚS 855/08 (N 71/56 SbNU 811), obdobně rovněž nález Ústavního soudu ze dne 5. září 2006 sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275) nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2005 sp. zn. IV. ÚS 216/04 (N 215/39 SbNU 281)]. Taková situace však v daném případě nenastala (viz níže). Z ústavněprávního hlediska je tak postačující, že závěry dovolacího soudu jsou řádně a přiléhavě odůvodněné (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3059/12). Těmto požadavkům bylo v předmětné věci učiněno zadost, neboť Nejvyšší soud na str. 3 až 5 napadeného usnesení věnuje dostatečný prostor výkladu příslušného dovolacího důvodu a osvětluje, z jakého důvodu se věcí nemohl zabývat meritorně. Lze tak uzavřít, že meritorním neprojednáním stěžovatelova dovolání nedošlo k porušení čl. 36 Listiny.
8. Co se týče námitek, které stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl proti nedostatečnému odůvodnění a hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně, je namístě připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho úlohu vymezuje předně čl. 83 Ústavy, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Do rozhodování obecných soudů je pak v této souvislosti oprávněn zasahovat jen v případech, kdy je vykročeno z rámce daného ústavně zaručenými právy a svobodami. Ústavní soud opakovaně uvedl, kdy je dána ústavněprávní relevance chyb dokazování. Lze shrnout, že se jedná o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud je tak povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03). K těm však v projednávaném případě nedošlo. Vrchní soud v Praze se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným městským soudem, který provedl rozsáhlé dokazování (str. 13 až 90 napadeného rozsudku městského soudu), a následně je, byť stručně, srozumitelným a racionálním způsobem vyhodnotil a vyvodil z nich logické skutkové závěry. Neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu bylo řádně odůvodněno absencí relevance pro danou věc (str. 90 až 91 napadeného rozsudku městského soudu), a tudíž nelze takový důkaz považovat za tzv. opomenutý dle závěrů judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. června 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03 (N 125/37 SbNU 573)]. Obecné soudy tedy v důkazním řízení dodržely mantinely dané čl. 36 Listiny.
9. Stejně tak nelze přisvědčit námitce směřující proti skutečnosti, že soud druhého stupně zrušil rozhodnutí prvostupňové a ve věci nově rozhodl, čímž mělo být stěžovateli odňato právo řádného opravného prostředku. Odvolací soud se, jak již bylo uvedeno výše, ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným městským soudem, a rozsudek zrušil pouze z důvodů respektování ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny, které obsahuje příkaz retroaktivity ve prospěch pachatele trestného činu. Vrchní soud tudíž uložil nižší trest podle trestního zákoníku, který za trestný čin podvodu stanoví nižší horní hranici sazby trestu odnětí svobody, a tudíž je pro pachatele příznivější. Vrchní soud se tak žádným způsobem neodchýlil od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně a nejedná se tedy o tzv. překvapivé rozhodnutí, které by bylo v rozporu s čl. 36 Listiny. Za daných okolností tak nelze uvažovat o porušení práva na účinný opravný prostředek ve smyslu čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. S tím souvisí i bezpředmětnost stěžovatelovy námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, kterou stěžovatel uplatnil již v dovolání a s níž se Nejvyšší soud dostatečně vypořádal, když poukázal, že ke zrušení rozhodnutí nalézacího soudu došlo výhradně z důvodu změny trestních předpisů. Za takové situace nezakládá ztotožnění se se skutkovým stavem, popsaným ve zrušeném rozhodnutí, nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu vyššího stupně. Ani v tomto aspektu nepředstavují tedy napadená rozhodnutí porušení čl. 36 Listiny.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu