ECLI:CZ:US:2013:3.US.1974.13.1
sp. zn. III. ÚS 1974/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Opava, P. O. Box 15, 746 49 Opava, zastoupené Mgr. Bohumilem Budínským, advokátem se sídlem Hradební 856/10, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 62/2013-45 ze dne 20. 3. 2013, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 74/2012 ze dne 19. 9. 2012 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 4 T 3/2012-977 ze dne 30. 5. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 2 a odst. 3 písm. a), c), i) trestního zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že násilně usmrtila své čtyři nezletilé děti. Podle nalézacího soudu byly vraždy provedeny zvlášť surovým a trýznivým způsobem. Krajský soud v Hradci Králové jí za to uložil výjimečný trest odnětí svobody na doživotí, dále pak aplikoval §54 odst. 4 trestního zákoníku a rozhodl, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se stěžovatelce nebude započítávat pro účely podmíněného propuštění. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze prvostupňové rozhodnutí změnil, neboť zvlášť surový způsob vraždy shledal pouze u dvou obětí, zvlášť trýznivý způsob vraždy pak neshledal vůbec. Přesto nicméně i odvolací soud přistoupil k uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, avšak již bez omezení podmíněného propuštění podle §54 odst. 4 trestního zákoníku. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl podle §265 odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V té především poukazuje na údajné nedostatky provedených znaleckých posudků. Stěžovatelka je přesvědčena, že znalecký posudek je nejasný, znalci své závěry dostatečně neodůvodnili a nejasnosti se nepodařilo odstranit ani při jejich výslechu, pročež měl být přibrán další znalec z odvětví psychiatrie. Stěžovatelka dále zpochybňuje, nakolik mohou být závěry ustanovených znalců relevantní, jelikož tito znalci ve skutečnosti pozorování stěžovatelky vůbec neprováděli. Z výpovědí znalkyně z odvětví psychologie byla navíc patrná její antipatie vůči stěžovatelce. V ústavní stížnosti je dále poukazováno na §105 odst. 4 trestního řádu, v němž je stanoveno, že pokud jde o objasnění skutečnosti zvlášť důležité, je třeba přibrat znalce dva, přičemž jsou tím myšleni dva znalci ze stejného oboru i odvětví. V projednávané věci však byl ustanoven jeden znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a druhý z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie.
Stěžovatelka dále nesouhlasí s uložením výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, jelikož ze znaleckých posudků vyplývá, že pro společnost není nebezpečná a možnosti její resocializace se jeví jako příznivé.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům. Ústavní soud posuzuje pouze to, zda skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zda učiněné právní závěry mají dostatečnou a racionální základnu, případně zda nejsou v rozporu s obecně uznávanými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinými slovy, intervence Ústavního soudu by připadala do úvahy pouze tehdy, pokud by bylo napadenými rozhodnutími porušeno některé ze stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Pokud jde o namítané nedostatky znaleckých posudků, Ústavní soud z vyžádaného spisu ověřil, že znalci vypracovaný posudek je jednoznačný a srozumitelný a závěry obou znalců (psychiatra a psycholožky) jsou ve vzájemném souladu. Oba znalci navíc byli podrobně vyslechnuti, přičemž na všechny položené otázky (včetně mnoha otázek obhájce stěžovatelky i stěžovatelky samotné) srozumitelně odpověděli. Pokud tedy písemně vypracovaný posudek vzbuzoval jakékoli pochybnosti, ty byly výslechem znalců rozptýleny. Je možno také uvést, že závěry znalců byly též v souladu s výstupní zprávou lékařů z vězeňské nemocnice (kde byla stěžovatelka po dobu pěti měsíců hospitalizována), s nimiž znalci stav stěžovatelky opakovaně konzultovali. Ústavní soud proto považuje názor obecných soudů, podle nichž měla stěžovatelka během činu zachované rozpoznávací i ovládací schopnosti, za dostatečně podložený a prokázaný.
Za neopodstatněnou je pak potřeba označit také námitku poukazující na §105 odst. 4 trestního řádu. Podle §116 odst. 1 trestního řádu se k vyšetření duševního stavu obviněného vždy přibere znalec z oboru psychiatrie. V zásadě je tedy dostačující, pokud vyšetření provede jeden znalec psychiatr. Pouze v případech skutečností zvláště důležitých je pak potřeba přibrat znalce dva. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na odbornou literaturu, podle níž je v zásadě nutno přizvat dva znalce ze stejného oboru i odvětví. Tento požadavek však není nezbytný, ostatně i stěžovatelkou citovaná literatura uvádí, že v úvahu připadá např. právě přizvání jednoho znalce psychiatra a jednoho psychologa (přičemž např. i zákon o soudnictví ve věcech mládeže, jenž u vyšetření duševního stavu vyžaduje dva znalce, hovoří výslovně o jednom psychiatrovi a jednom psychologovi). Podle stejné literatury, jestliže objasnění zvlášť důležitých skutečností vyžaduje znalosti z různých oborů, je možno přibrat dva či více znalců z různých oborů i odvětví (viz Šámal. P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1578 - 1647). V posuzované věci byli krom výše uvedených znalců přibráni také znalci z odvětví soudního lékařství či toxikologie. Znalci z odvětví psychiatrie a psychologie předmětný posudek vypracovali společně za opakovaných vzájemných konzultací a své závěry konzultovali i s lékaři z vězeňské nemocnice, kteří stěžovatelku dlouhodobě sledovali a kteří se znalci učiněnými závěry souhlasili.
Pokud stěžovatelka namítá, že ji znalci podle vlastních slov ve skutečnosti nepozorovali, je tato věta vytržená z kontextu. Dlouhodobé pozorování stěžovatelky měli na starosti lékaři z vězeňské nemocnice. Ustanovení znalci však chodili za stěžovatelkou na pravidelná setkání a další pro vypracování posudku podstatné informace pak dostávali právě prostřednictvím konzultací s lékaři. Znalci přímo ve znaleckém posudku uvedli, že nashromáždili dostatek informací k přijetí spolehlivých závěrů.
Námitku stěžovatelky, podle níž byla ustanovená znalkyně vůči ní zaujatá, považuje Ústavní soud taktéž za neopodstatněnou. Z odpovědí znalkyně během výslechu ani z písemného znaleckého posudku žádné antipatie vůči stěžovatelce nevyplývají, přičemž stěžovatelka ani nespecifikuje, z jakého důvodu by znalkyně měla být na případu jakkoli zainteresována. V mnoha ohledech ostatně závěry právě této znalkyně hovoří ve prospěch stěžovatelky.
Ústavní soud se dále zabýval stěžovatelčinou námitkou stran uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. Ačkoli je výše trestu především otázkou obecných soudů, excesivní či nedostatečně odůvodněný trest přesto může zasáhnout do sféry osobní svobody, a tím i do ústavně zaručených práv obžalovaného (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1250/12 ze dne 13. 11. 2012). Podle Ústavního soudu byl nicméně v projednávané věci udělený trest přiměřený a spravedlivý.
Předně je podstatné, že výše uloženého trestu byla obecnými soudy důkladně zvažována a podrobně odůvodněna. Uložením výjimečného trestu se zabývaly soudy všech tří instancí, včetně soudu dovolacího.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že při úvaze o výši trestu byly zohledněny naprosto mimořádné okolnosti trestného činu, z jehož spáchání byla stěžovatelka uznána vinou. Krajský soud poukázal především na výjimečnou míru zákeřnosti a brutality stěžovatelky spojenou s její bezcitností a bezohledným sobectvím. Stěžovatelka řešila vlastní z objektivního pohledu malicherné problémy surovou vraždou těch, kteří za tyto problémy nebyli žádným způsobem zodpovědní. Tím dle názoru prvostupňového soudu prokázala svůj pohrdavý postoj k lidskému životu. Krajský soud dále zdůraznil, že oběťmi útoku byly čtyři bezbranné děti s celým životem před sebou, které měly další příbuzné, jež se musí s tragédií tak velkého rozsahu vyrovnat. Soud odvolací v této souvislosti poukázal také na hned několikanásobné naplnění kvalifikačních znaků. Krajský soud zvážil i otrlost stěžovatelky, které nic nezabránilo, aby od prováděného činu upustila.
Obecné soudy dále posuzovaly, zda je výjimečný trest nutný z pohledu účinné ochrany společnosti. V tomto ohledu krajský soud krom výše uvedeného také zohlednil, že se jednalo o nejnebezpečnější trestnou činnost spojenou s hlubokým znepokojením široké veřejnosti a vedoucí k nenahraditelnému narušení základních společenských hodnot. Soud dále uvedl, že musí být jasně zdůrazněno, že ani tíživé sociální či jiné problémy nemohou vést ke zbavení života kohokoli, natož pak bezbranných a závislých dětí, jež se na daných poměrech nikterak nepodílely. Podle soudu je chování stěžovatelky společensky a lidsky neomluvitelné a je třeba, aby za něj nesla patřičný trest, který především ochrání společnost. Takovým trestem může dle názoru soudu být pouze doživotí. Uložením mírnějšího trestu nelze riskovat dohledný pobyt stěžovatelky na svobodě. Obecné soudy tedy došly k závěru, že požadavek nutnosti účinně ochránit společnost byl naplněn.
Je pravda, že se znalci ve svých posudcích vyjádřili kladně k možnosti stěžovatelky úspěšně se resocializovat, stejně jako shledali nepravděpodobným zopakování podobného činu. Obecné soudy se však i s touto skutečností vypořádaly. Krajský soud upozornil na to, že stěžovatelka netrpěla žádnou duševní poruchou, že čin provedla s předchozím uvážením a od té doby předstírá ztrátu paměti. Dále bylo poukázáno, že podle znalců se jedná o osobu nezralou a nestálou (z čehož dle posudku plyne nestabilita hodnotové orientace, která by její chování regulovala). Podle krajského soudu navíc ze znaleckých posudků vyplývá, že osobnostní dispozice a z nich pramenící projevy nelze odstranit či nějak pozitivně ovlivnit. Skutečnost, že znalci nevyloučili možnou resocializaci stěžovatelky, nicméně zohlednil odvolací soud, který právě z tohoto důvodu nepřistoupil k omezení podmíněného propuštění dle §54 odst. 4 trestního zákoníku. Na uložení doživotního trestu to však vzhledem k výše uvedeným okolnostem (vedoucím k nutnosti chránit společnost) nemělo vliv.
Ústavní soud považuje výše nastíněné úvahy obecných soudů za přiléhavé. Je potřeba znovu zdůraznit, že provedený čin je zcela výjimečný a vymyká se jakýmkoli představám o běžné trestné činnosti (a to i v rámci trestného činu vraždy a jiných trestných činů, za něž připadá do úvahy výjimečný trest). Způsobeným činem byly zasaženy základní hodnoty právního řádu i lidské společnosti, přičemž úkolem soudní moci je právě tyto hodnoty chránit. Čin otřásl širokou veřejností a vzhledem k jeho rozsahu nadosmrti poznamenal i veškeré příbuzné obětí, kteří náhle přišli o velkou část své rodiny. Přehlédnout nelze ani v podstatě malichernou pohnutku, která stěžovatelku ke spáchání činu vedla. Podstatné také je, že stěžovatelka v žádný moment od svého chování neupustila, čímž mohla zachránit alespoň některé lidské životy (zde možno odkázat na již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1250/12, v němž právě skutečnost, že pachatelka vlastním přičiněním přispěla k tomu, že k dokonání trestného činu nedošlo, hrála při úvaze o protiústavnosti uloženého trestu klíčovou roli).
Za daných okolností tak Ústavní soud nepochybuje, že podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí podle §54 odst. 3 trestního zákoníku byly naplněny.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2013
Jan Musil, v. r.
předseda senátu