ECLI:CZ:US:2013:3.US.1975.12.1
sp. zn. III. ÚS 1975/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FK Baník Sokolov a. s., se sídlem Jednoty 1628, 356 01 Sokolov, IČ: 264 07 833, zastoupené Mgr. Janou Dočkalovou, advokátkou AK se sídlem Slavíkova 1568/23, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012 č. j. 28 Cdo 4380/2011-91, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2011 č. j. 35 Co 21/2011-71 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. července 2010 č. j. 33 C 305/2009-42, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. května 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012 č. j. 28 Cdo 4380/2011-91, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2011 č. j. 35 Co 21/2011-71, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. července 2010 č. j. 33 C 305/2009-42, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2011 č. j. 35 Co 21/2011-71 byl ve výroku pod bodem I potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. července 2010 č. j. 33 C 305/2009-42, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala určení, že rozhodnutí Arbitrážní komise ČMFS ze dne 18. září 2009 sp. zn. AK 25/09 není v souladu se zákonem. Odvolací soud dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 11.520,- Kč (výrok pod bodem II). Odvolací soud rovněž změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že náklady řízení činí 11.880,- Kč (měnící část výroku pod bodem I). Předmětem řízení byla žaloba o určení rozporu rozhodnutí Arbitrážní komise Českomoravského fotbalového svazu ze dne 18. září 2009 sp. zn. AK 25/09 se zákonem. Uvedeným interním rozhodnutím orgánu občanského sdružení byla žalobci podruhé uložena povinnost k zaplacení smluvní pokuty ve výši 500.000,- Kč za opětovné porušení smlouvy o hostování hráče Martina Čupra ze dne 8. července 2008, uzavřené mezi žalobkyní a FK Hradec Králové. Tímto ujednáním se žalobkyně zavázala nenasazovat jmenovaného hráče v zápasech II. ligy v sezóně 2008 - 2009 vůči FK Hradec Králové. Pro případ porušení uvedené dohody byla ve smlouvě stanovena povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč. Žalobkyně přesto ve dnech 5. října 2008 a 25. dubna 2009 hráče do sportovního utkání s FK Hradec Králové nominovala (v obou případech byla pak ze strany ČMFS uložena povinnost k zaplacení smluvní pokuty). Podle názoru žalobkyně jí však neměla být smluvní pokuta podruhé stanovena, neboť tato byla splatná pouze jednou pro případ porušení povinnosti pro ročník 2008 - 2009, bez ohledu na počet případů, kdy by smlouva v tomto směru nebyla respektována.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. března 2012 č. j. 28 Cdo 4380/2011-91 zamítl (výrok pod bodem I) a dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náklady dovolacího řízení (výrok pod bodem II).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ačkoli soudu prvního stupně navrhla relevantní důkazy k prokázání právně relevantních skutkových tvrzení, soud jejím návrhům nevyhověl, některé podstatné důkazy neprovedl a v odůvodnění svého rozhodnutí nevysvětlil, proč se jimi nezabýval. Stěžovatelka tvrdí, že již v odvolání upozornila na opomenutí soudu prvního stupně zabývat se skutkovými tvrzeními a důkazy jí navrhovanými k prokázání jejího úmyslu v okamžiku uzavírání smlouvy, který byl podstatný pro výklad projevu vůle.
Stěžovatelka uvádí, že v žalobě poukázala na kogentní zákonná ustanovení obchodního zákoníku a občanského zákoníku, týkající se výkladu projevu vůle a odkázala na řadu judikátů. Soud prvního stupně ve svém rozsudku nezdůvodnil, proč nepostupoval při výkladu projevu vůle dle aplikovatelných kogentních ustanovení obchodního zákoníku a občanského zákoníku, zda se zabýval uvedenou judikaturou či proč se od ní odchýlil.
Stěžovatelka dále namítá, že Městský soud v Praze nerozhodoval o odvolacích důvodech, nezabýval se jimi v odůvodnění svého rozhodnutí, a tím znemožnil stěžovatelce plnou možnost hájit svá práva před nestranným a nezávislým soudem ve věci, která spadá do pravomoci soudů, a to na základě §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelka dále poukazuje na to, že dovolací soud rozhodl o přípustnosti dovolání s tím, že stěžovatelka prokázala otázku zásadního právního významu, a dal zapravdu stěžovatelce v tom, že soudy měly pravomoc rozhodovat ve věci. Dovolací soud však dovolání zamítl jako nedůvodné a uvedl, že "přesto nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jeho právní závěry, byť založené na jiné interpretaci zákona, ústí ve stejný výsledek sporu". Dovolací soud však v odůvodnění vůbec neuvedl, jaké právní závěry odvolacího soudu ústí ve stejný výsledek sporu.
Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy v záhlaví uvedenými rozhodnutími porušily její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivé řízení dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že se nevypořádaly s její právní argumentací a svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnily.
Stěžovatelka se domnívá, že rozsudkem dovolacího soudu byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny na spravedlivý proces, a to v důsledku pouhého jazykového výkladu sporného smluvního ustanovení provedeného dovolacím soudem, a z důvodu svévole obvodního a dovolacího soudu při interpretaci obsahu smlouvy.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází zejména pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
Jak totiž vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 66).
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu. Sjednocování judikatury přísluší Nejvyššímu soudu (ust. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět její korekci. Jestliže nadto jsou rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech jakkoli zasahovat. Uvedené se vztahuje i na nyní projednávanou věc.
V souzené věci Nejvyšší soud připustil dovolání, neboť dospěl k závěru, že za otázku zásadního právního významu lze nepochybně požadovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v rozporu s ustálenou soudní praxí, a tedy i s hmotným právem, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu naznačená kritéria přípustnosti splňuje.
Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že možnost soudu zasahovat do spolkové autonomie se vztahuje na případy, kdy rozhodnutí spolkového orgánu odporuje zákonu či stanovám, popř. jiným interním předpisům sdružení. Je-li rozhodnutí orgánu sdružení založeno na výkladu smlouvy a jejích ustanovení, a tato interpretace se jeví být nesprávná, pak je nutno připustit oprávněnost soudní intervence, neboť přezkum těchto otázek příslušným spolkovým orgánem může mnohdy vykazovat prvky nezákonnosti. Právní závěry odvolacího soudu, postavené na nemožnosti v těchto mezích zasáhnout do spolkové oblasti, proto podle dovolacího soudu nebyly opodstatněné.
Dovolací soud však přesto nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dospěl k závěru, že jeho právní závěry, byť založené na jiné interpretaci zákona, ústí ve stejný výsledek sporu. V dané věci dovolací soud uzavřel, že výklad smlouvy, tak, jak byl proveden ze strany soudu prvního stupně, je správný. Ve smlouvě o hostování ze dne 8. července 2008, uzavřené mezi žalobkyní a FK Hradec Králové, byla pro případ porušení ustanovení o zákazu nasazení hráče Martina Čupra ve vzájemných soutěžních utkáních II. ligy ročníku 2008 - 2009 stanovena povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši 500.000,- Kč. Interpretací předmětného smluvního ustanovení dovolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla tímto ujednáním zavázána k tomu, aby v každém jednotlivém případě, kdy by nedodržela uvedenou povinnost ze smlouvy (tj. při každém nasazení jmenovaného hráče vůči FK Hradec Králové v průběhu sezóny 2008 - 2009), byla nucena smluvní pokutu zaplatit. Tento právní názor lze mít podle dovolacího soudu za opodstatněný již skrze jazykový výklad bodu d) této dohody (srov. §35 odst. 2 obč. zák.), z něhož je patrno, že žalobkyně přijala závazek, že tento hráč nebude nominován k zápasu. Z tohoto textu plyne, že při každé (neoprávněné) nominaci je nutno smluvní pokutu uhradit. Nejvyšší soud pro úplnost podotkl, že žalobkyně si musela být vědoma, že jedná v rozporu se smlouvou, přesto tak činila. Následky v podobě sankce sjednanou smluvní pokutou je proto povinna nést ve smyslu zásady "smlouvy mají být dodržovány" (pacta sunt servanda).
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem objasnil, proč stěžovatelka jako žalobkyně nemohla být se svou žalobou úspěšná, přičemž ve svých závěrech se přiklonil k závěrům učiněným soudem prvního stupně.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu