ECLI:CZ:US:2013:3.US.1976.13.1
sp. zn. III. ÚS 1976/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Čangela, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. března 2013 č. j. 16 C 56/2012-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 25. 6. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") bylo vyhověno žalobě Profidebt, s. r. o., a stěžovateli jako žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 7 280,90 Kč s příslušenstvím a dále na nákladech řízení částku 13 275,45 Kč. Žalovaná částka dle obvodního soudu představovala nesplacený úvěr, který stěžovateli poskytla právní předchůdkyně žalobkyně (a to na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. 3058620695 ze dne 14. 3. 2000, kterou stěžovatel uzavřel s Multiservis a. s.) a k jehož čerpání došlo na základě výběru z bankomatu GE Money Bank, a. s., prostřednictvím tzv. OK karty.
II.
Argumentace stěžovatele
3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že nikdy neakceptoval návrh na uzavření smlouvy budoucí o poskytnutí úvěru, takže se jedná o absolutní absenci projevu vůle jako jednoho ze základních předpokladů platnosti právního úkonu. Upozorňuje, že podal trestní oznámení na neznámého pachatele, aby došlo k vyšetření okolností, za nichž mělo dojít k údajné akceptaci smluvních podmínek, resp. k uzavření smlouvy o úvěru mezi žalobkyní a třetí osobou. Dle stěžovatele prý bylo od počátku řízení zřejmé, že je zde zásadní rozpor mezi nositelem práv a povinností z hmotného práva a osobou žalovanou, jak ji označila žalobkyně. Opakuje a dále tvrdí, že příslušný návrh na uzavření smlouvy budoucí neakceptoval, smlouvu o úvěru neuzavřel a plnění, které mu na jejím základě mělo být poskytnuto, nekonzumoval, a že toto od počátku deklaroval mj. podáním trestního oznámení a po celou dobu soudního řízení opakovanými procesními návrhy. Vytýká přitom obvodnímu soudu, že pokud se absolutní neplatností smlouvy budoucí z moci úřední nezabýval, bylo porušeno jeho právo na spravedlnost řízení.
4. Stěžovatel namítá rovněž porušení zásady rovnosti zbraní, k němuž mělo dojít tím, že v případě budoucí smlouvy o (spotřebitelském) úvěru poskytovaného na dálku, mimo obchodní prostory právní předchůdkyně žalobkyně, k jejímuž uzavření má dojít akceptací nevyžádané nabídky, bylo na něj jako spotřebitele přeneseno důkazní břemeno "průkaznosti akceptanta".
5. Stěžovatel se v ústavní stížnosti také dovolává dobrých mravů "pro případ promlčení práv" žalobkyně. Tato prý předložila návrh tzv. formulářové smlouvy, takže neměl možnost její změny mimo jiné, pokud jde o postoupení pohledávky, přičemž v daném případě tato byla několikrát postoupena, což jej znevýhodnilo (řízení bylo pro něj finančně i psychicky náročnější) a odporovalo dobrým mravům. Vzhledem k tomu, že byla žaloba podána až 23. 3. 2012, žalobkyně nepostupovala jako správný hospodář, který vymáhá své pohledávky dříve, než je maximální, tj. promlčecí doba stanovená zákonem, a proto se vystavila riziku námitky rozporu s dobrými mravy ze strany dlužníka. V daném případě v období po "zesplatnění" úvěru (20. 12. 2007) byla pohledávka společnosti GE Money multiservis, a. s., postoupena žalobkyni, aniž by tato společnost podala návrh na zahájení soudního řízení, takže nepostupovala s péčí řádného hospodáře, a jednala tak k jeho škodě. Z tohoto důvodu nemůže - pro rozpor s dobrými mravy - požívat právní ochrany, to navíc v situaci, kdy již v červenci 2007 upozorňoval, že z jeho strany nebyly finanční prostředky čerpány.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Tyto okolnosti jsou přítomny i v projednávané věci. Zde stěžovatel v konečném důsledku brojí proti tomu, že postupem obecných soudů byl zkrácen na částce cca 7 300 Kč a příslušenství. S ohledem na výši této částky je zřejmé, že se jedná o věc bagatelní, která zpravidla pro nikoliv významné faktické (kvantitativní) dopady na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, ústavněprávní roviny nedosahuje; výjimkou jsou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu, kumulace v případě existence mnoha dalších případů) bude možno usoudit jinak, event. dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, ledaže by věc vykazovala "přesah" individuálního zájmu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Nic takového však z ústavní stížnosti neplyne.
9. Na doplnění však Ústavní soud uvádí, že souzená ústavní stížnost spočívá především na námitce, že prostřednictvím výše zmíněné úvěrové karty stěžovatel žádné finanční prostředky nezískal (a z tohoto důvodu také nemělo nikdy dojít k akceptaci návrhu právní předchůdkyně žalobkyně), resp. že je na žalobkyni, by prokázala, že to byl on, kdo částku 5 000 Kč z bankomatu vybral. Otázkou odpovědnosti stěžovatele za výběr uvedené částky (resp. za čerpání úvěru) se obvodní soud v napadaném rozhodnutí zabýval a dospěl k závěru, že tuto je nutno přičítat stěžovateli, přičemž tento svůj závěr řádně odůvodnil. Stěžovatel s tím vyslovuje nesouhlas, nicméně s ohledem na obsah jeho námitek je zřejmé, jde o běžnou polemiku s právním posouzením věci obecným soudem v rovině tzv. podústavního práva, do kterého Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Kromě toho na odpovědnosti majitele karty tak, jak byla koncipována v obchodních podmínkách, které tvořily nedílnou součást zmíněné úvěrové smlouvy, nic závadného spatřovat nelze. Z povahy věci totiž plyne, že při tomto způsobu čerpání úvěru nemá banka možnost kontroly, pokud jde o osobu, která peněžní prostředky z bankomatu vybírá, pouze může mj. z podnětu majitele karty v případě, kdy hrozí zneužití úvěrové karty, tuto "zablokovat". Uvedené pravidlo ohledně odpovědnosti majitele samozřejmé neplatí bez výjimky, ovšem žádné okolnosti, jež by mohly být v tomto ohledu relevantní, zjištěny nebyly. Stěžovatel poukazuje na to, že podal trestní oznámení a že výběr z bankomatu reklamoval, jak však již uvedl obvodní soud, z příslušného policejního spisu v podstatě nic významného nevyplynulo, což platí i pro druhý případ, neboť zmíněná reklamace vyřízena ve prospěch stěžovatele nebyla. Jestliže stěžovatel upozorňuje na to, že smlouva byla uzavřena "na dálku", možno jednak připomenout, že stěžovatel na základě výše uvedené smlouvy běžně OK kartu užíval, a poté, co skončila její platnost, mu byla pouze (zřejmě "automaticky") zaslána karta nová, především pak mezi touto skutečností a problematikou, o níž bylo pojednáno výše, žádnou relevantní souvislost Ústavní soud nevidí.
10. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává dobrých mravů jednak s tvrzením, že v daném případě šlo o formulářovou smlouvu a že proto nemohl sjednat jiné podmínky ohledně postoupení pohledávky, přičemž daná pohledávka byla k jeho újmě několikrát postoupena, jednak že žalobkyně nepostupovala s péčí řádného hospodáře, když předmětnou pohledávku nevymáhala neprodleně. Dle názoru Ústavního soudu však možnost postoupení zjevně za nepřiměřenou podmínku považovat nelze (viz §524 odst. 1 občanského zákoníku), stejně tak není možné stěžovateli přisvědčit ani v případě druhé námitky, neboť pokud by obecně přistoupil na stěžovatelovu argumentaci ohledně povinnosti neprodleného soudního vymáhání pohledávky, v podstatě by tím vedle zákonné doby stanovil s odkazem na §3 odst. 1 občanského zákoníku "promlčecí" dobu jinou, kratší, k čemuž se necítí být oprávněn, neboť toto zjevně náleží zákonodárci. I kdyby - v teoretické rovině - nebylo možno zcela vyloučit, že by v určitých výjimečných případech mohl být u jednání věřitele, který záměrně vyčkává s vymáháním pohledávky s úmyslem poškodit dlužníka, shledán rozpor s dobrými mravy, o takový případ se zde nejednalo, neboť žaloba byla podána v cca polovině promlčecí doby a stěžovatel byl k zaplacení předmětné pohledávky, byť v nesprávné výši, opakovaně vyzýván.
11. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu