ECLI:CZ:US:2013:3.US.2009.12.1
sp. zn. III. ÚS 2009/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dopravního podniku Ústeckého kraje, a. s. se sídlem v Praze 5, Lumiérů 34a, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012 č. j. 11 Af 34/2010-168, a výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2012 č. j. 11 Af 34/2010-134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výrokem II ústavní stížností napadeného rozsudku Městský soud v Praze žalovanému Ministerstvu financí České republiky uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 16 520 Kč, sestávající se ze zaplacených soudních poplatků, odměny advokáta za zastupování za čtyři úkony právní pomoci podle §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (převzetí zastoupení, podání žaloby, účast na jednání soudu, podání kasační stížnosti) a ze souvisejících hotových výdajů. Rovněž napadeným usnesením téhož soudu byl tento výrok opraven tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 20 810 Kč; v odůvodnění soud uvedl, že sice stěžovateli nebyla chybně uznána náhrada cestovních výdajů jeho zástupce v souvislosti s jednáním soudu dne 21. 9. 2009, leč ve vztahu k dalším nákladům řízení advokátního zastoupení, jichž se domáhal (odměny a náhrady hotových výdajů za sepsání repliky a cestovních výdajů v souvislosti s cestami zástupce ve dnech 18. 7. 2008 a 5. 7. 2009 za účelem "porady s klientem" a převzetí podkladů ke kasační stížnosti), dospěl k závěru, že nejde o náklady účelně vynaložené, a stěžovateli je nepřiznal.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práv zaručených čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1, 2, 3, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S odkazem na v ústavní stížnosti citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, vztahující se k otázce náhrady nákladů řízení, dospěl k závěru, že i v jeho věci soud svojí úvahou překročil meze, za nichž lze ještě jeho závěr považovat za souladný s principy spravedlivého procesu, pokud (z dále podrobně rozvedených důvodů) označil repliku stěžovatele za nadbytečnou, nepřiznal mu náhradu cestovného jeho zástupce za účelem porady s klientem, nerozhodl o celém nároku a svůj názor o neexistenci jeho části vyjádřil pouze v odůvodnění opravného usnesení, kdy (navíc) jeho obsahem nebyla pouhá oprava výroku pro zjevné nesprávnosti, ale doplnění o novou část nároku ve smyslu §166 o. s. ř.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Podmínkou zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů je tedy jen takové porušení jimi aplikovaného práva, jež stěžovateli způsobuje kvalifikovanou - ústavněprávně relevantní - újmu v jeho právním postavení.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci (o což výlučně v daném případě může jít) nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Odtud vyplývající podmínky pro zásah Ústavního soudu posuzované ústavní stížnosti nesvědčí.
Rozhodné je, že stěžovateli nepříznivý výsledek nepostrádá racionální základnu a lze jej rozumně zastávat; jestliže jednotlivé (účtované) úkony soud zhodnotil z hlediska účelnosti oproti stěžovateli jinak, vycházeje z konkrétního průběhu řízení, jeho povahy a stěžovatelovy aktivity (resp. jeho zástupce) v něm, a své závěry adekvátně odůvodnil, nelze je považovat za neadekvátní, resp. "svévolné". Ani okolnost, že tak soud činil (posléze) i opravným usnesením, nepředstavuje zásadní vybočení ze standardů rozhodovací praxe, resp. nebyla nepředvídatelná; tvrzení, že tímto postupem, jakož i tím, že "nebylo rozhodnuto o celém nároku", byl stěžovateli "odebrán" opravný prostředek, zde ostatně není namístě vůbec, jestliže kasační stížnost (jiného opravného prostředku zde není) směřující jen proti výroku o nákladech soudního řízení správního není podle §104 odst. 2 s. ř. s. přípustná.
K podpoře řečeného lze obecně k otázce účelnosti nákladů řízení též poukázat na právní závěr vyslovený v usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 180/02, podle nějž "posouzení účelnosti vynaložených nákladů je výlučnou záležitostí ve věci rozhodujících obecných soudů a jakkoliv nepříznivě může rozhodnutí zasáhnout majetkovou sféru stěžovatele, není v žádném případě schopné zasáhnout jeho ústavně zaručená základní práva" (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 435/06 či sp. zn. III. ÚS 791/07).
Stěžovatelova ústavní stížnost je tak návrhem zjevně neopodstatněným, a jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu