ECLI:CZ:US:2013:3.US.2012.12.1
sp. zn. III. ÚS 2012/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupené Mgr. Bc. Milanem Honzejkem, advokátem, AK se sídlem v České Lípě, Hrnčířská 2985, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2011 č. j. 5 To 479/2010-178, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 30. 5. 2012 a doplněným dne 17. 8. 2012 se Jana Kučerová (dále jen "obviněná" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2011 č. j. 5 To 479/2010-178.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Okresní soud v Děčíně (dále jen "nalézací soud") rozsudkem ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. 3 T 212/2009 uznal obviněnou vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tehdy platného tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušení dobu dvou roků; současně uložil obviněné povinnost nahradit poškozené společnosti škodu ve výši 54 600,- Kč.
Ke spáchání tohoto trestného činu došlo (stručně řečeno) tím, že obviněná v měsících listopadu 2008, prosinci 2008 a lednu 2009 podvodnými účetními operacemi převedla na svůj bankovní účet částku 54.600,- Kč, patřící společnosti GUSTO, s. r. o. Nový Bor.
Dne 25. 10. 2011 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněné proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 17. 8. 2010 zamítl.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že se trestného činu nedopustila a že v řízení před nalézacím i odvolacím soudem bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jejich hodnocení důkazů bylo nesouladné se skutkovými zjištěními a skutkový stav byl zjištěn rozporně s provedenými důkazy.
Stěžovatelka dále uvedla, že postupem obecných soudů byla porušena zásada objektivní pravdy dle §2 odst. 5 tr. řádu, zásada volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 tr. řádu a zásada zákonného soudce, kterým měl být JUDr. Jiří Uřídil a nikoliv JUDr. Iva Najbrtová. Obecné soudy z obžaloby chybně opsaly právní větu skutku a výpověď jednatele poškozené společnosti nebyla věrohodná; neobstojí ani tvrzení odvolacího soudu, že věc neměla žádný pracovněprávní rozměr, a z něj dovozené závěry o nutnosti trestní represe. Vzniklé pochybnosti měly být vykládány ve prospěch obviněné. Rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rozporu s kautelami plynoucími z čl. 6 Úmluvy a čl. 40 odst. 2 Listiny.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy všech stupňů porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené v části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy, a to zejména vadným hodnocením důkazů a nesprávným právním posouzením její trestní věci.
Ústavní soud především uvádí, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, je povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, i soudu odvolacího, k čemuž dle jeho názoru v posuzované věci došlo, jak zjevně plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud z napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem zjistil, že obecné soudy náležitým a vyčerpávajícím způsobem provedly dokazování, jeho výsledky důkladně zhodnotily a vyvodily z něj správné skutkové a právní závěry, na něž lze pro stručnost odkázat. Žádné okolnosti nesvědčí o porušení pravidel spravedlivého procesu.
K nesouhlasu s právním posouzením trestní věci stěžovatelky obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona těmito soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy při výkladu práva a při hodnocení skutkových okolností a důkazů nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatelky neshledal.
Tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na zákonného soudce nebylo nijak odůvodněno, a proto je Ústavní soud shledal též zjevně neopodstatněným.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací i odvolací soud ve vztahu ke stěžovatelce postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jejímu pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu