ECLI:CZ:US:2013:3.US.2049.12.1
sp. zn. III. ÚS 2049/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Čechové, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012 č. j. 19 Co 91/2012-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 6. 2012 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na soudní ochranu a na odškodnění za nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatelka se žalobou podanou proti České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí domáhala zaplacení částky 15 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení (vedeném ohledně nároku na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2011 Sb.). Tuto žalobu Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl rozsudkem ze dne 5. 4. 2011 č. j. 4 C 113/2009-58, který pak na základě stěžovatelčina odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora citovaným rozsudkem potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na to, že odvolací soud pro zamítnutí žaloby uvedl jiné důvody než soud prvního stupně, tedy že délka řízení byla přiměřená okolnostem, konkrétně pak tomu, že šlo o věc právně složitou, přičemž k ustálení právního názoru na ni došlo až na základě nálezu Ústavního soudu z října roku 2007. S tím stěžovatelka vyslovuje nesouhlas, přičemž tvrdí, že nešlo o složitou věc, ale o nerespektování právního názoru Ústavního soudu a zdůvodňuje to tak, že daná problematika byla vyřešena již nálezem ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 605/03, který ovšem orgány veřejné moci nerespektovaly, a tudíž se stejný stěžovatel (Vít Fiala) musel znovu obrátit na Ústavní soud, který rozhodl nálezem ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 712/05, kde se konstatuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. V měsíci říjnu roku 2007 pak vydal Ústavní soud další nálezy týkající se stejné problematiky. K argumentaci odvolacího soudu, že příslušné orgány měly zjevnou snahu rozhodovat v nejkratším možném čase při zachování zákonem předepsaných postupů, že nebyla zjištěna žádná bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám, a že byla v průběhu 17 měsíců rozhodována třemi instancemi, stěžovatelka uvádí, že nejde jen o rychlost ve vydávání rozhodnutí, ale i o jejich kvalitu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V prvé řadě nutno zmínit, že předmětem daného soudního sporu byla částka patnáct tisíc korun; jedná se tedy o tzv. bagatelní věc [srov. §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu], která zpravidla - pro nikoliv zásadní faktické dopady na osobu dotčeného účastníka - ústavněprávní roviny nedosahuje, ledaže by na základě konkrétních okolností případu, zvláště pak skutečnosti, že se orgány veřejné moci dopustily natolik zásadních pochybení, v jejichž důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, bylo možné dospět k závěru o nezbytnosti ingerence Ústavního soudu do daného rozhodování (k důvodům viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Žádné takové v ústavní stížnosti však uváděny nejsou, a nejsou známy ani Ústavnímu soudu.
Jde-li o pak samotné meritum věci, existenci (nepřípustných) průtahů stěžovatelka vyvozuje v podstatě ze skutečnosti, že řízení, v němž rozhodovaly celkem tři instance, by mohlo být kratší, pokud by se již od počátku postupovalo v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 605/03. Nutno předeslat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje závěr městského soudu, že příslušné orgány nebyly v její věci nečinné, ale naopak že se v jejich postupu odráží snaha rozhodnout co nejrychleji, stejně tak nevznáší žádné výhrady vůči závěru tohoto soudu, že daná právní věc pro ni neměla zásadní význam. Obě tato, městským soudem uplatněná kritéria je přitom třeba považovat za nepochybně relevantní z hlediska rozhodování o uplatněném nároku. Dalším takovým kritériem může být (za určitých okolností) rovněž právní a skutková složitost sporu, kterou se městský soud rovněž zabýval, přičemž na straně jedné sice přihlédl k tomu, že zde neexistovala jednotná judikatura, na straně druhé však uznal, že z hlediska skutkového ani právního nešlo o věc složitou.
Podstatou ústavní stížnosti je tedy vyjádření nesouhlasu s tím, jak městský soud zhodnotil určitou skutečnost z hlediska, které lze (je třeba) - ovšem spolu s dalšími - brát při rozhodování o uplatněném nároku za přiměřené zadostiučinění v úvahu, resp. požadavek, aby Ústavní soud daný argument soudu přezkoumal z pohledu jeho věcné správnosti. To však Ústavnímu soudu jednak nepřísluší (a v tomto bodě odkazuje stěžovatelku na ustálenou judikaturu, dle které tento soud není další, "superrevizní" instancí v systému obecné justice), jednak by zde takové posouzení nemělo význam, protože i kdyby se Ústavní soud v tomto směru se stěžovatelkou ztotožnil, k závěru o protiústavnosti napadeného rozhodnutí jako celku by dospět nemohl. Samotné řízení totiž nelze považovat za výrazně dlouhé (stěžovatelka - jak se uvádí v rozsudku městského soudu - požaduje odškodnění za průtahy v délce 17 měsíců), přičemž tato skutečnost ve spojení s aspekty, na které městský soud při svém rozhodování položil hlavní důraz a jejichž posouzení stěžovatelka nijak nezpochybňuje (viz výše), učinit závěr o "extrémním" pochybení v interpretaci a aplikaci tzv. podústavního práva (zvláště pak za situace, kdy jde o bagatelní věc) nedovoluje.
K tomu lze však dodat, že Ústavní soud ani nesdílí stěžovatelčino kategorické odsouzení postupu orgánů veřejné moci, resp. na něm postavený závěr o nesprávnosti rozporovaného argumentu. Zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 605/03, v němž I. senát Ústavního soudu interpretoval zákon č. 261/2001 Sb. poměrně extenzivně, nebyl vydán ve stěžovatelčině věci, přičemž Nejvyšší správní soud, který rozhodoval - v podstatě paralelně s Ústavním soudem - obdobnou věc (dokonce) v rozšířeném senátu, posoudil tutéž otázku jinak (viz rozsudek ze dne 22. 7. 2005 č. j. 3 Ads 33/2004-84, publikovaný pod č. 723/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Protože právní názor vyjádřený v "senátním" nálezu není nezměnitelný (srov. §23 zákona o Ústavním soudu) a argumentaci Nejvyššího správního soudu bylo možné považovat za poměrně "silnou", eventualitu dalšího vývoje v dané právní otázce nebylo možné vyloučit. K žádnému posunu sice nedošlo, nicméně o konstantním stanovisku Ústavního soudu lze hovořit až od konce roku 2007. Vzhledem k existenci rozdílných názorů vrcholných orgánů moci soudní na interpretaci zmíněného právního předpisu není Ústavní soud přesvědčen o tom, že by tehdy šlo o věc z hlediska právního jednoduchou, resp. že by důvodem kasace, dlužno podotknout nikoliv opakované, byly evidentní "nedostatky v nezbytné péči" ze strany příslušných orgánů, které samozřejmě za objektivní důvody ospravedlňující průtahy v řízení považovat nelze.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu