ECLI:CZ:US:2013:3.US.2085.11.1
sp. zn. III. ÚS 2085/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti Eguin Management Company, sídlem ve Spojených státech amerických, Silverside - Carr Executive Center, 501 Silverside Road 19809, Wilmington, county of New Kastle, zastoupené JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze, Dobrovského 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. 64 Co 175/2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2007 sp. zn. 12 C 198/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 1 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu se podává, že žalobkyně se domáhala žalobou proti České republice náhrady škody ve výši 172 385 000 Kč s příslušenstvím, která měla být způsobena její právní předchůdkyni (společnosti SUBEKO, a. s., dříve vystupující pod obchodní firmou KOREK, a. s.) později zrušeným rozhodnutím správce daně o uložení daňové povinnosti; Obvodní soud pro Prahu 1vydal dne 28. 1. 2004 platební rozkaz, dne 19. 2. 2004 podala žalovaná odpor (jenž za ni podepsal Ing. Václav Benda, zástupce ředitele jednoho z odborů Ministerstva financí), který obvodní soud usnesením ze dne 8. 3. 2007 odmítl jako podaný neoprávněnou osobou. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2007 sp. zn. 64 Co 147/2007 usnesení obvodního soudu změnil tak, že se podaný odpor neodmítá, v následném řízení Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl a k odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. 28 Cdo 823/2009 v části směřující proti rozsudku městského soudu stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné a v části směřující proti rozsudku soudu obvodního dovolací řízení zastavil.
Dodatečný platební výměr (posléze zrušený krajským soudem), znějící na částku 20 913 768 Kč, měl podle stěžovatelky na její předchůdkyni likvidační účinek, neboť správce daně k zajištění uloženého plnění nechal ve svůj prospěch zapsat zákonné zástavní právo ke všem nemovitostem ve vlastnictví této obchodní společnosti, čímž došlo ke ztrátě její úvěrové kredibility a k omezení výrobně dodavatelských vztahů, v důsledku čehož byl v roce 2002 na majetek této společnosti, jež se tak ocitla v úpadku, prohlášen konkurs. Výši žalobou uplatněného nároku stěžovatelka odvíjí od částky, jež byla stanovena znaleckým posudkem auditorské společnosti ze dne 9. 1. 2001, dle kterého měl podnik společnosti KOREK, a. s. ke dni 31. 1. 1996 hodnotu 172 385 000 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že neunesla břemeno tvrzení, pokud nikterak nekonkretizovala, o které složky podniku společnost SUBEKO, a. s. v důsledku nezákonného platebního výměru měla přijít, neboť podnik je věc hromadná, stal se předmětem poškození jako celek, a proto požadavek obecných soudů na doplnění žaloby považuje za nerealistický, absurdní a ve svém důsledku nadto představuje odepření spravedlnosti, jelikož zamítnutí žaloby v celém rozsahu namístě být nemělo. Dle stěžovatelky postačilo škodu vymezit jen co do jejího základu, a ve zbytku mohlo nastoupit obvyklé dokazování v rámci řízení; naopak dokazování (znaleckým posudkem) ke zjištění příčinné souvislosti mezi "vznikem škody a protiprávním úkonem" má za nepřípadné a nelogické, a obecné soudy též nedostatečně odůvodnily, proč nebyly provedeny důkazy, které navrhla.
Obecné soudy pochybily podle stěžovatelky již tím, že nebyl odmítnut žalovanou podaný odpor (jak učinil soud prvního stupně), jestliže nebyl podán osobou, jež by byla k takovému úkonu oprávněna, a tuto vadu nebylo možné zhojit následným doložením opaku. Nadto se stěžovatelka s odkazem na ustanovení §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, domnívá, že i odvolání proti usnesení, jímž byl odmítnut odpor žalované, byl podán neoprávněným subjektem, neboť Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v době účinnosti zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, neexistoval.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Již v této souvislosti se patří zaznamenat, že stěžovatelčiny odkazy na ohlášené články Ústavy mají jen formální reflexi potud, že z nich žádné ústavně zaručené právo pro ni zjevně neplyne, a v čem má být v její věci dotčen čl. 38 odst. 2 Listiny, zřejmé není rovněž. Není důvod pochybovat, že se stěžovatelce dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti prvoinstančnímu rozhodnutí jí byly k dispozici řádné i mimořádné opravné prostředky, jichž využila, a i dovolací soud se námitkami, které vznesla věcně (a řádně) zabýval. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci, vznášet důkazní návrhy či oponovat protistraně.
To je v zásadě vše, co lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit i ze zřejmě jediného užitelného čl. 36 odst. 1 Listiny (ve shodě s čl. 6 Úmluvy), pakliže je uchopen ve výkladu garance tzv. spravedlivého procesu; odtud však neplyne záruka rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde především) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Jinými slovy, o protiústavní interpretaci podústavního práva (včetně procesního) jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že nyní podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně).
Ani tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že a) napadená rozhodnutí obecných soudů vůbec neměla být vydána, neboť odpor proti platebnímu rozkazu podaný neoprávněnou osobou měl být odmítnut, a že b) z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů nevyplývají dostatečné důvody, na jejichž základě by měla být předmětná žaloba zamítnuta v plném rozsahu.
Co do tvrzení procesního pochybení (v jehož důsledku nebyl odpor žalované odmítnut) se postačí omezit na konstatování, že se stěžovatelčinými námitkami již řádně vypořádal odvolací soud v usnesení ze dne 2. 5. 2007 (viz č. l. 152 soudního spisu), a z hlediska ústavněprávního přezkumu je podstatné, že tak učinil zcela souladně s všeobecnou rozhodovací soudní praxí, na kterou v jeho odůvodnění odkázal, proti jejíž i podústavní správnosti nelze mít jakkoli námitky (naopak, ke "spravedlivému", nikoli formalistickému, procesu směřuje, což ji aprobuje z pozic ústavněprávních). Kupříkladu v rozhodnutí ze dne 21. 10. 1999 sp. zn. 20 Cdo 2324/98 (ve shodě s názorem vysloveným již v usnesení ze dne 24. 10. 1996 sp. zn. 2 Cdon 1007/96) Nejvyšší soud konstatoval, že "odpor proti platebnímu rozkazu podaný osobou, která se označila jako zástupce účastníka (a pouze touto osobou podepsaný), aniž oprávnění zastupovat účastníka prokázala, nelze odmítnout podle ustanovení §174 odst. 3 o. s. ř.", a mutatits mutandis totéž platí i podle rozhodnutí ze dne 8. 1. 1997 sp. zn. 1 Odon 60/97. Podobně nepřípadnou je argumentace stěžovatelky, založená na úvaze, že za žalovaného nemohl v řízení vystupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jestliže za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. neexistoval, nehledě na to, že i s touto námitkou se již adekvátně vypořádal Nejvyšší soud v odůvodnění ústavní stížnosti nenapadeného usnesení, kde stěžovatelce připomněl, že Úřad jedná v řízení nikoliv vlastním jménem, nýbrž dle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jménem žalovaného (viz dohoda na č. l. 126).
Pro zbývající část ústavní stížnosti již platí očividně, že stěžovatelka své námitky identifikuje výlučně s tvrzením (pouhé) věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí obecných soudů a nepřípustně je spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo výše řečeno - mu zásadně nepřísluší. Ani zde o libovůli obecných soudů nejde, a naopak nelze mít za "nerozumný" úsudek dovolacího soudu, pakliže v odůvodnění ústavní stížností nenapadeného usnesení mj. uvedl: K otázce vzniku škody a jejího rozsahu žalobkyně rozhodující skutečnosti v rozsahu odpovídajícímu aplikované hmotněprávní normě neuvedla, omezila-li se toliko na sdělení skutečností o hodnotě majetku obchodní společnosti SUBEKO, a. s. k určitému dni a o prohlášení konkurzu na její majetek, aniž by současně vylíčila, zda a v jakém rozsahu se majetkový stav této společnosti (v důsledku rozhodnutí správce daně) snížil (je-li uplatňována škoda skutečná), případně zda a v jakém rozsahu nedošlo k jeho rozmnožení, jež by bylo lze očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (žádá-li se též náhradu ušlého zisku). O své povinnosti doplnit vylíčení rozhodujících skutečností a označit důkazy k jejich prokázání byla přitom žalobkyně soudem podle §118a o. s. ř. řádně poučena; nemůže proto důvodně namítat, že řízení je z tohoto důvodu zatíženou vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Lze tedy uzavřít, že vyložené podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, v souzené věci splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi se přitom jedná o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle vyloženého ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu