ECLI:CZ:US:2013:3.US.2099.12.1
sp. zn. III. ÚS 2099/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem v Brně, Kopečná 11, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. června 2011 sp. zn. 1 T 161/2010 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2011 sp. zn. 4 To 285/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 6. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že stojí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov byl stěžovatel uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a) až d) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Následně podané odvolání Krajský soud v Brně podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl shora označeným usnesením. Proti němu stěžovatel brojil dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. února 2012 č. j. 8 Tdo 51/2012-21 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že neexistuje žádný zásadní důkaz, že by jednal způsobem uvedeným v tzv. skutkové větě, resp. že by vyhrožoval ublížením na zdraví poškozené Evy T. (jedná se o pseudonym) či osobě jí blízké. Obecným soudům vytýká, že mu neuvěřily, a že naopak uvěřily protichůdným tvrzením poškozené a její rodiny, přičemž tvrdí, že za dané situace měly vyhodnotit "zbylé", nepřímé důkazy v jeho prospěch, neboť tvoří logický rámec celého děje a prokazují jeho nevinu. Tvrdí rovněž, že vzhledem k chování poškozené nemohl vědět, že jejich vztah skončil, přičemž poukazuje na znalecký posudek PhDr. B. Z., z něhož má plynout, že poškozená záměrně spouštěla jeho emoce jako osoby na ní citově závislé, aby pak paradoxně a účelově uváděla strach o svůj život a zdraví. Zcela odmítá, že by poškozená mohla takové obavy mít, což zdůvodňuje tím, že poškozená si s ním z vlastní iniciativy nadále telefonovala a scházela se s ním o samotě v autě i u něj v bytě, avšak tak, aby o tom nevěděla její rodina, stýkala se s ním i matka poškozené. Za nepravdivé označuje tvrzení matky poškozené o tom, že vyhrožoval, že přijede s nožem, odmítá, že by napsal výhružné a likvidační SMS zprávy, jak měl vypovědět manžel poškozené, a tvrdí, že vůči poškozené nepoužil násilí ani nebyl agresivní, na straně druhé uznává, že se na ní domáhal vrácení slíbených peněz, a to způsobem, který nebyl "košer", a že se choval neslušně a dopustil se schválností, nikoliv však s úmyslem ublížit jí či ji obtěžovat, vytýká obecným soudům, že se nezabývaly osobou poškozené a jejím amorálním chováním vůči němu, konkrétně pak tím, že to byla poškozená, kdo jejich vzájemný vztah inicioval, kdo jej připravil o všechny úspory, nakonec vše popřel a označil ho za agresora, resp. že uvěřily jejím tvrzením, a nikoliv jemu jako bezúhonné osobě. Vzhledem k tomu namítá, že jsou zde minimálně pochybnosti, které by soudy měly vyložit v jeho prospěch, jejich rozhodnutí není v souladu s pravidly formální logiky, a proto jsou jejich právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podle ustanovení čl. 90 věty druhé Ústavy jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud je přitom soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nelze jej proto - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Jde-li o vlastní vedení soudního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, Ústavní soud musí respektovat, že řešení těchto otázek je v zásadě věcí obecných soudů a do daného rozhodovacího procesu že může zasáhnout jen v případě takových (zásadních) pochybení, které mají za následek porušení ústavnosti; o jaké (tzv. kvalifikované) vady se jedná, je pak zřejmé z judikatury Ústavního soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje především svůj nesouhlas s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy, přičemž jim vytýká, že neuvěřily jeho tvrzením. Ústavnímu soudu však není zcela zřejmé, jaký konkrétní skutkový závěr, jenž se promítl do tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, by měl být nesprávný, a to navíc do té míry, že porušuje meze ústavnosti napadeného rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudu, ani kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval, postupují-li v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Jestliže stěžovatelova námitka směřovala proti závěru, že poškozené posílal až 50 SMS zpráv za den, již odvolací soud upozornil, že stěžovatel se částečně k trestné činnosti doznal, konkrétně že on sám připustil, že SMS zprávy poškozené posílal, stěžovatelovo opakované volání poškozené či zasílání SMS zpráv potvrdili - kromě samotné poškozené - další svědci, a navíc toto jednání v zásadě zapadá do celkového rámce zjištěných dalších skutečností, které stěžovatel nezpochybňuje; naopak sám v ústavní stížnosti uznává, že se na poškozené domáhal vrácení peněz, které do jejich vztahu "investoval", a že si přitom nepočínal slušně, přičemž připouští rozbití zvonku či "hrubší výlevy" a toto své jednání omlouvá či vysvětluje výše popsaným chováním poškozené. Napadá-li stěžovatel závěr obecných soudů, že matce poškozené sdělil, že "bere nůž a jede", uvedená skutečnost byla prokázána svědeckou výpovědí J. M., matky poškozené, přičemž posouzení věrohodnosti uvedené svědkyně je na obecných soudech, stejně tak jako je tomu v případě poškozené Evy T., kteroužto otázkou se soud prvního stupně velmi podrobně zabýval a vypořádal (viz také níže).
Nutno dodat, že dle názoru Ústavního soudu podstata ústavní stížnosti spočívá spíše v nesouhlasu stěžovatele s posouzením jeho jednání vůči poškozené a potažmo dalším členům rodiny, a to co do míry jeho závažnosti, kdy stěžovatel je za závažné nepovažuje, odmítá, že by mohlo jít o trestný čin, a v této souvislosti poukazuje především na chování samotné poškozené. Osobou poškozené a skutečnostmi, na které stěžovatel v této souvislosti upozorňoval, se soud prvního stupně velmi podrobně zabýval a jím provedené zhodnocení v žádném případě nelze označit za jednostranné (míněno ve stěžovatelův neprospěch). Přesto však uvedený soud nakonec shledal, že stěžovatelovo chování pomyslnou laťku trestní odpovědnosti přesáhlo. Dané úvahy jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud se necítí oprávněn do nich zasahovat (k postavení Ústavního soudu viz výše).
Soud prvního stupně i soud odvolací se rovněž řádně, a to cestou výkladu ustanovení §354 odst. 1 trestního zákoníku, vypořádaly s námitkou, kterou stěžovatel znovu opakuje v ústavní stížnosti, že jeho jednání u poškozené fakticky nevyvolalo obavu o život nebo zdraví její či osob blízkých. Pakliže stěžovatel s jejich interpretací nesouhlasil, měl své námitky uplatnit v prvé řadě v dovolání, což ale neučinil. Tato skutečnost plyne z citovaného usnesení Nejvyššího soudu, které stěžovatel ústavní stížností nenapadl, resp. závěr uvedeného soudu, že stěžovatel neuplatnil žádnou výhradu mající hmotněprávní charakter, nijak nezpochybnil. Z uvedeného důvodu nelze tuto námitku pokládat za přípustnou.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu