ECLI:CZ:US:2013:3.US.2124.13.1
sp. zn. III. ÚS 2124/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Bohuslava Veselého, JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 566/2013, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2011 sp. zn. 28 Co 298/2011 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 25 C 6/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 81, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), ustanovení čl. 3 odst. 3, čl. 4, čl. 7, čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Rubrikovaným rozsudkem zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, jež mu měla být způsobena tím, že Obvodní soud pro Prahu 1 neprojednal jeho návrh ze dne 21. 4. 2000, aby České republice - Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy byla uložena povinnost "předložit spisy a materiály" týkající se jeho "studijní záležitosti". Kdyby soud postupoval řádně, a jeho návrhu vyhověl, zjistil by podle stěžovatele okolnosti podvodu, jenž jej ve studiu poškodil.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil, a stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Obecné soudy po provedeném řízení uznaly, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť byla ztížena průtahy v trvání jedenácti let; náhradu nemajetkové újmy však stěžovateli nepřiznaly, jelikož dospěly k závěru, že vedl ve věci své "studijní záležitosti" (soudních) řízení několik, přičemž neprokázal, že by právě řízení předmětné mělo pro něj zásadní význam, tj. význam výrazně vyšší, než obdobná řízení, jež proběhla.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že zcela bagatelizovaly význam podání ze dne 21. 4. 2000, pokud konstatovaly, že došlo ke ztrátě "jednoho podání"; podle jeho názoru jde naopak o "společensky nebezpečné jednání, z něhož by vznikl precedent, dle něhož by si tak mohl kdokoliv u soudu zničit (nepohodlný) návrh", a poté jej vydávat jen za "podružné podání a tvrdit, že bylo bez významu". Stěžovatel dále tvrdí, že oba ve věci rozhodující soudy "přes požadavky a stížnosti záměrně nezajistily projednání žaloby stěžovatele z 21. 4. 2000, v rámci koordinovaného jednání. Bylo jim zřejmé, že tak má nadále možnost ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy tvrdit lži, uvádět zfalšované tvrzení, vůči kterému byl stěžovatel bezbranný." Ve věci mu nadto nebyl ustanoven zástupce, rozhodovali v ní vyloučení soudci, a napadené rozsudky jsou prý v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Taková situace zde zjevně není, a to je zřejmé již z obsahu ústavní stížnosti, neboť vedle popisu dosavadního řízení obsahuje toliko výčet a citace ustanovení ústavního pořádku a občanského soudního řádu, jež měla být postupem obecných soudů porušena; žádné konkrétní - a odůvodněné - ústavněprávně relevantní námitky, však stěžovatel nevznáší (což platí i pro tvrzení, že mu nebyl ustanoven právní zástupce a že ve věci rozhodovali vyloučení soudci).
Co do stěžovatelem rozporovaného závěru obecných soudů, že v dané věci postačí konstatování porušení stěžovatelova práva, sluší se Ústavnímu soudu omezit na sdělení, že ústavněprávně obstojí úsudek Nejvyššího soudu, pakliže v odůvodnění napadeného usnesení mj. uvedl, že v řízení "nebylo prokázáno, že by podání žalobce bylo úmyslně zničeno, dovolateli rovněž nic nebránilo v tom, aby svůj návrh na zahájení řízení podal znovu, což ostatně průběžně činil, neboť ve věci jeho studijní záležitosti proběhlo několik řízení. Pakliže v posuzované věci žalobce nebylo jednáno, nelze ani dovozovat, jak by takové řízení dopadlo, neboli jaký by byl výsledek řízení pro žalobce. Svoji újmu žalobce odvozuje zejména od hypotetického výsledku řízení, které neproběhlo, nikoliv od samotné skutečnosti ztráty podáni.
K tomu se již jen dodává, že stěžovatel v ústavní stížnosti těmto závěrům dovolacího soudu nikterak neoponuje, resp. se nevymezuje vůči závěru, že v dané věci podal podání několik, jež byla postupně odmítána nebo zamítána; pak ani rozpor se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 uspokojivě dovoditelný není.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného je zřejmé, že právě tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu