ECLI:CZ:US:2013:3.US.2132.13.1
sp. zn. III. ÚS 2132/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 1936/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013 č. j. 3 Tdo 199/2013-37, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2012 sp. zn. 67 To 353/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. září 2012 sp. zn. 4 T 61/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 10. července 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, který byl odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byla rozsudkem uložena povinnost zaplatit Fakultní nemocnici v Motole částku 137 953 Kč, jako náhradu škody způsobené uvedeným trestným činem.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že dle Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") naplnil stěžovatel skutkovou podstatu výše uvedeného trestného činu tím, že jako řidič tramvaje linky č. 21 dne 8. března 2009 v tramvaji linky č. 17 uchopil a následně shodil za užití fyzické síly cestujícího přes nástupní schody na betonovou plochu, čímž mu způsobil vážné zranění hlavy, jemuž tento dne 14. března 2009 v nemocnici podlehl. Stěžovatel byl z tohoto činu usvědčen především výpovědí svědkyně Barbory Jůzové, která celou událost nahlásila policii, a dále výpovědí svědka Čermáka, řidiče zmíněné tramvaje linky č. 17. Nalézací soud, poté co mu bylo původní rozhodnutí vráceno odvolacím soudem z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu, dospěl v napadeném rozsudku na základě doplněného dokazování k závěru, že výpověď svědkyně Jůzové je věrohodná, což dle soudu potvrdil i znalec z oboru psychologie. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil a napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání zamítl. Městský soud přitom ještě považoval za nutné doplnit dokazování šetřením na místě činu. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo podle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v nezákonném postupu všech rozhodujících soudů. Soud prvního stupně neprovedl dle stěžovatele všechny v úvahu přicházející důkazy a některé skutečnosti významné pro posuzovaný případ tak nebyly zohledněny. Stěžovatel především pochybuje o dostatečném prokázání věrohodnosti korunní svědkyně Barbory Jůzové a dostatečném vysvětlení rozporů v její výpovědi, stejně jako o dostatečnosti posouzení věrohodnosti svědka Čermáka. Odvolací soud dle stěžovatele pochybil především tím, že se u druhého rozhodnutí nalézacího soudu spokojil s fakticky stejně neúplným skutkovým stavem, čímž popřel závěry svého původního rozhodnutí, v němž jednoznačně uvedl, že v případě existují pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění a řízení by tak mělo být doplněno. Stěžovatel dále nalézacímu a odvolacímu soudu vytýká neprovedení jím navrhovaných důkazů, které byly z pohledu stěžovatele stěžejní pro prokázání reálného průběhu posuzovaných událostí. Dovolací soud pak nezákonně nezohlednil vytýkané vady rozhodnutí soudu odvolacího, když stěžovatelem podané dovolání odmítl. Soudy dle stěžovatele nesplnily z trestního řádu vyplývající povinnosti postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a navíc neumožnily prokázat reálný průběh událostí ani obhajobě. Nadto stěžovatel uvádí, že ve výpovědi korunní svědkyně jsou zásadní nesrovnalosti, což zcela vylučuje, aby taková výpověď byla stěžejním důkazem pro prokázání viny. Stěžovatel dále konstatuje, že rozhodnutí soudu prvního stupně je pro nedostatek důkazů a nesrozumitelnost nepřezkoumatelné. Právní závěry tohoto soudu jsou pak porušením ústavního principu zákazu libovůle. V tomto ohledu soud především nedodržel zásadu in dubio pro reo, jakožto stěžejní zásadu hodnocení důkazů v trestním řízení. Za flagrantní porušení procesních předpisů je pak třeba považovat situaci, kdy předseda odvolacího senátu provedl místní šetření, aniž by na to upozornil účastníky řízení. Všemi výše uvedenými pochybeními došlo dle stěžovatele k porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na efektivní obhajobu ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny a k porušení zásady presumpce neviny a z ní planoucí zásady in dubio pro reo vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Jádro námitek obsažených v ústavní stížnosti tvoří stěžovatelův nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy vedly důkazní řízení v jeho trestní věci, a to jak v otázce rozsahu provedeného dokazování, tak i v oblasti hodnocení provedených důkazů. K takto vzneseným námitkám je namístě připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k přezkumu věcné správnosti jejich rozhodnutí. Jeho úloha je vymezena především v čl. 83 Ústavy České republiky, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Do rozhodování obecných soudů je pak v této souvislosti oprávněn zasahovat jen v těch případech, v nichž soudy vykročí z rámce daného ústavně zaručenými právy a svobodami, přičemž Ústavní soud opakovaně uvedl, kdy je dána ústavněprávní relevance chyb obecnými soudy vedeného důkazního řízení. Lze shrnout, že se jedná o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV ÚS 570/03, dostupný na http://nalus.usoud.cz). K žádnému takovému pochybení však v projednávaném případě nedošlo.
7. Provedené důkazy byly logicky a racionálně vyhodnoceny, a skutečnost, že lze dílčí aspekty skutkového stavu vyhodnotit jinak, nedává Ústavnímu soudu možnost zasáhnout do nezávislého posouzení věci příslušnými soudy. Nalézací i odvolací soud ve svých rozhodnutích pečlivě popsaly, jaké učinily kroky k odstranění pochybností a nesrovnalostí, srozumitelným a racionálním způsobem vyhodnotily důkazy a vyvodily z nich logické skutkové i právní závěry. Městský soud pak dokazování provedené soudem nalézacím ještě doplnil, načež označil závěry prvostupňového soudu za správné. Soud prvního stupně a odvolací soud tak především přesvědčivě vysvětlily, z jakého důvodu uvěřily svědectví korunní svědkyně Barbory Jůzové. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně skutkově a logicky podložené, není v takovém případě kasační intervence Ústavního soudu namístě. Za stejně neopodstatněnou lze považovat i námitku, že odvolací soud popřel své přechozí závěry a spokojil se při opakovaném rozhodování s nedostatečně zjištěným skutkovým stavem věci, neboť dokazování bylo před nalézacím i odvolacím soudem po první intervenci odvolacího soudu v relevantních oblastech doplněno, přičemž se odvolací soud vyjádřil i ke své původní skepsi ohledně svědkyně Jůzové (viz s. 6 usnesení). Ústavní soud tak konstatuje, že v oblasti hodnocení důkazů neshledal porušení čl. 36 Listiny.
8. Stěžovatel dále namítal nezákonný způsob provedení důkazu, spočívající v tom, že městský soud provedl místní šetření, aniž by o tom informoval účastníky řízení, kteří se tak k provedení tohoto důkazu nemohli vyjádřit, čímž byla zásadně porušena práva obhajoby. S tímto závěrem se nelze ztotožnit, neboť o provedení tohoto důkazu byl pořízen úřední záznam (viz č. l. 4 T 61/2011-492), jehož obsah byl, jak vyplývá z pořízeného zvukového záznamu, účastníkům řízení přečten v průběhu veřejného zasedání a obhajoba tak měla dostatečný prostor se k provedenému důkazu vyjádřit. Ani v tomto aspektu důkazního řízení tedy nelze spatřovat porušení principů spravedlivého procesu.
9. K otázce neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů lze konstatovat, že obecné soudy řádně jejich neprovedení odůvodnily, ať už jejich irelevancí pro daný případ, nadbytečností nebo nemožností jejich získání, a tudíž nelze tyto důkazy považovat za tzv. opomenuté dle závěrů judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. června 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Soudy se tak řádně vypořádaly se vznesenými důkazními návrhy a nelze tedy konstatovat, že by v tomto ohledu porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
10. Stran námitky stěžovatele, že ani dovolací soud nezohlednil vytýkané vady a nezjednal svým rozhodnutím nápravu, je namístě připomenout, že poukazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b písm. g) trestního řádu se zásadně nelze domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušným ustanovením hmotného práva. Nejvyšší soud se stěžovatelovým dovoláním zabýval, dospěl k názoru, že učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a své závěry jasně a srozumitelně odůvodnil. Vzhledem k výše uvedenému tedy nelze konstatovat, že by v dovolacím řízení došlo k porušení stěžovatelových procesních práv vyplývajících z hlavy páté Listiny.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu