ECLI:CZ:US:2013:3.US.2168.13.1
sp. zn. III. ÚS 2168/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Soni Bednářové, zastoupené Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem Brno, Moravské náměstí 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 č. j. 22 Cdo 618/2011-210 a rozsudkům Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 7. 9. 2010 č. j. 69 Co 96/2010-173 a Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2009 č. j. 29 C 123/2009-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v její občanskoprávní věci, a to pro porušení práva vlastnit majetek dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a práva na soudní ochranu zaručeného jejím článkem 36 odst. 1.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 9. 2010 č. j. 69 Co 96/2010-173 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2009 č. j. 29 C 123/2009-145, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že zůstavitelka Františka Bártová (její babička) byla vlastníkem ve výroku specifikovaného pozemku. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že zůstavitelka (kupující) sice uzavřela s právními předchůdci žalované (prodávajícími) trhovou smlouvu ohledně sporné nemovitosti, avšak vlastnické právo k ní nenabyla pro nedostatek intabulace, který nebyl zhojen ani pozdější účinností zákona č. 141/1950 Sb., jelikož (pro důkazní nouzi) nebylo možno posoudit, zda trhová smlouva obsahovala alespoň náležitosti kupní smlouvy dle tohoto zákona; nadto vlastnictví k předmětné nemovitosti přešlo na stát již v roce 1949 se zřetelem k usnesení Okresního soudu v Litovli o nařízení zápisu poznámky o provedení výkupu pozemku, čímž jsou úvahy o účincích zákona č. 141/1951 Sb. bezpředmětné. Odvolací soud dodal, že podstatným důvodem pro zamítnutí žaloby je nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky, neboť okruh účastníků v tomto řízení je odvislý od budoucího dědického řízení, a stěžovatelka není jediným zákonným dědicem.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2013 č. j. 22 Cdo 618/2011-210 stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné odmítl. Vysvětlil, že nebyli-li účastníky řízení všichni známí dědicové, nemohlo by být rozhodnutí vzešlé z tohoto řízení závazné pro soud v následném dědickém řízení, a proto stěžovatelka neměla na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Oproti tomu stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že je aktivně legitimována k podání určovací žaloby a že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení; domnívá se, že okruh účastníků budoucího dědického řízení nemusí být shodný s okruhem účastníků o určovací žalobě, pročež není v řízení o ní založeno nerozlučné společenství žalobců, a žalobu může podat kterýkoli z budoucích dědiců (v případě jejich neshody by bylo zbývajícím dědicům znemožněno domoci se svého vlastnického práva). K otázce důsledků zákona č. 141/1950 Sb. stěžovatelka uvádí, že listinnými důkazy byly podstatné náležitosti trhové smlouvy doloženy, a to jak její strany, tak předmět a trhová cena. Kromě toho usnesení Okresního soudu v Litovli o zápisu poznámky provedeného výkupu sporné nemovitosti z roku 1949 nenabylo právní moci, protože nebylo doručeno stěžovatelčině právní předchůdkyni jako vlastníku pozemku, ale právním předchůdcům žalovaných, kteří vlastníky nebyli.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Právě řečené je významné potud, že takové okolnosti, odůvodňující zásah Ústavního soudu, v dané věci zjistitelné nejsou.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
Dotčení v právu vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), lze-li o něm v daném kontextu vůbec uvažovat, by mohlo přicházet v úvahu jen prostřednictvím porušením zásad tzv. spravedlivého procesu zakotvených čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. za předpokladu existence kvalifikovaného excesu v řízení (ve smyslu vybočení z doktrinálních či judikatorních standardů), v němž o takové právo šlo (viz výše).
Stěžovatelkou kritizovaný právní názor Nejvyššího soudu - jež byl pro výsledek sporu určující - však nebyl nepředvídatelný, neboť má oporu v jeho judikatuře, dle které se řízení o určení, zda zůstavitel byl ke své smrti vlastníkem nemovitosti, musí účastnit všichni dědicové (srov. např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2674/2007 ze dne 12. 8. 2008), ať už na straně žalobců či žalovaných.
Ani z jiných důvodů se protiústavnost výsledku napadeného řízení nenaznačuje.
Otázkou aplikace zákona č. 141/1950 Sb. se zabýval zejména odvolací soud a na řádné odůvodnění jeho rozhodnutí lze odkázat.
Stěžovatelčiny úvahy o vadách usnesení Okresního soudu v Litovli z roku 1949 jsou již evidentně nadbytečné, resp. do výsledku řízení se efektivně (v její prospěch) nepromítají.
Podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou; stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu