ECLI:CZ:US:2013:3.US.2169.13.1
sp. zn. III. ÚS 2169/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bidaře, zastoupeného JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem nábř. Petra Bezruče 598, 356 01 Sokolov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. června 2013 č. j. 7 As 37/2013 - 26, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. července 2013 a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 19. července 2013, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. června 2013 č. j. 7 As 37/2013 - 26, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. dubna 2013 č. j. 17 A 89/2011 - 95 zamítl žalobu, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal zrušení rozhodnutí žalované Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje ze dne 2. září 2011 č. j. KRPK-32111/Č.j.-2011-1900DP, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a spolu se změnou odůvodnění potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, územního odboru Sokolov, Dopravního inspektorátu Sokolov, ze dne 20. července 2011 č. j. KRPK-9376/PŘ-2011-190906 o zamítnutí žádosti o obnovu řízení o přestupku, o němž bylo rozhodnuto v blokovém řízení. Krajský soud při rozhodování vyšel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2013 č. j. 1 As 21/2010 - 65.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. června 2013 č. j. 7 As 37/2013 - 26 zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že návrhem na obnovu řízení zpochybnil splnění podmínek pro to, zda mohlo být toto řízení vedeno. Dříve neznámé skutečnosti a důkazy, které vyšly najevo později, a které existovaly v době původního řízení, které mu jsou k prospěchu, nemohl stěžovatel v původním blokovém řízení uplatnit (ust. §100 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "správní řád"). Stěžovatel považuje rozšiřující výklad Nejvyššího správního soudu ohledně nemožnosti použití mimořádného opravného prostředku v blokovém řízení za nesprávný též z důvodu, že ochranu účastníku, který nedal souhlas s vyřízením pokuty v blokovém řízení, respektive který tvrdí, že přestupek nespáchal, poskytuje tzv. řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů podle ust. §123f zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel uvádí, že pokud bychom přistoupili na extenzivní výklad Nejvyššího správního soudu, mohla by nastat situace, kdy správní orgány budou řešit tutéž otázku, ale ve dvou různých řízeních (obnova řízení a řízení o námitkách). Správní řád ani zákon o přestupcích žádnou výjimku z možnosti obnovy v případě blokových řízení nezná. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší správní soud překročil meze uvážení a v rozporu s čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny vytvořil nový důvod nepřípustnosti obnovy řízení, což nebylo úmyslem zákonodárce, a tím zasáhl do základních práv stěžovatele na spravedlivý proces uvedených v čl. 36 a čl. 38 Listiny.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší správní soud se v souzené věci ztotožnil se závěrem krajského soudu, že stěžovatel v žádosti o obnovu řízení ani v následném odvolání neuváděl žádné skutečnosti, které by mohly být ve světle výše citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu důvodem pro obnovu. Žádost o obnovu řízení obsahovala pouze tvrzení (a je podporující důkazy) o tom, že stěžovatel přestupek nespáchal - tj. nenaplnil znaky skutkové podstaty přestupku, nejednal ani v nevědomé nedbalosti a nenaplnil materiální znak přestupku. V takovém případě musela být žádost zamítnuta, neboť uváděné skutečnosti nejsou důvodem pro povolení obnovy řízení.
K nově uplatněnému tvrzení stěžovatele o neudělení souhlasu k uložení pokuty v blokovém řízení krajský soud přihlédl a podle Nejvyššího správního soudu zcela správně je vyhodnotil tak, že nemohlo mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.
Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího správního soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu