ECLI:CZ:US:2013:3.US.2186.12.1
sp. zn. III. ÚS 2186/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem v Šumperku, Starobranská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012 č. j. 6 Tdo 363/2012-16 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. července 2011 č. j. 2 To 158/2011-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 10. 6. 2011 (správně "10. 6. 2012") stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že postupem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") jako soudu odvolacího bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušen měl být i čl. 39 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. dubna 2011 č. j. 1 T 244/2010-40 byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací v délce 100 hodin a zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 1 roku. Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že dne 19. 12. 2010 řídil osobní vozidlo, ačkoliv byl rozhodnutím Městského úřadu Šumperk, odboru dopravy, (dále jen "MÚ Šumperk") ze dne 2. 12. 2009, které nabylo právní moci dne 5. 1. 2010, postižen mj. zákazem činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na 12 měsíců se započetím lhůty ode dne nabytí právní moci zmíněného rozhodnutí. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudek soudu prvního stupně podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") shora označeným usnesením potvrdil a následně podané dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a to usnesením rovněž shora označeným.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že daný trestný čin lze spáchat ve formě úmyslného zavinění, přičemž úmysl je nutno přiřadit ke všem prvkům skutkové podstaty, v daném případě že si byl vědom existence citovaného pravomocného rozhodnutí MÚ Šumperk. V této souvislosti namítá, že od samého počátku uváděl, že vedl v patrnosti, že je "vybodovaný", ale že z trestněprávního hlediska nelze hovořit o úmyslu mařit rozhodnutí, jehož podkladem je teprve oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení, čemuž tak ale - jak stěžovatel dále uvádí - v daném případě ani nebylo. Upozorňuje, že o předmětném rozhodnutí nevěděl, protože mu bylo doručeno fikcí, a obecným soudům vytýká jejich závěr, že je nerozhodné, zda věděl o rozhodnutí o zákazu činnosti či o oznámení o dosažení 12 bodů, s tím, že jde o neústavní postup. V dané souvislosti poukazuje na to, že v tzv. skutkové větě se uvádí konkrétní rozhodnutí, které měl mařit, soudy však tuto skutečnost pominuly a zabývaly se jiným veřejnoprávním aktem, konkrétně oznámením o dosažení 12 bodů a námitkovým řízením, které s jeho trestním stíháním (z hlediska jeho trestní odpovědnosti) nesouvisely. Tvrdí, že obecné soudy podmínky trestní odpovědnosti vkládaly extenzivně, neboť pod pojem "činnost, pro kterou bylo odňato oprávnění podle jiného právního předpisu", nelze přiřazovat zákonný zákaz platný pro osoby, které dosáhnou hranice 12 bodů. Současně odmítá jako rozporný se skutečností závěr Nejvyššího soudu, že věděl, že mu byl uložen zákaz řízení předmětným rozhodnutím, neboť v rozhodnutích soudů nižších stupňů se pouze uvádí, že si stěžovatel byl vědom existence předmětného rozhodnutí a že pokud informaci o rozhodnutí neměl, měl si ji poptávat u MÚ Šumperk. Vzhledem k výše uvedenému pokládá stěžovatel postup odvolacího i dovolacího soudu za libovolný, a proto porušující shora označená základní práva.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podle ustanovení čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud je přitom soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nelze jej proto - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Jde-li o vlastní vedení soudního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, Ústavní soud musí respektovat, že řešení těchto otázek je v zásadě věcí obecných soudů a do daného rozhodovacího procesu že může zasáhnout jen v případě takových (zásadních) pochybení, které mají za následek porušení ústavnosti; o jaké vady se jedná, je pak zřejmé z judikatury Ústavního soudu (tzv. kvalifikované vady).
Úvodem nutno předeslat, že stěžovatel byl - jak ze zcela zřejmé z tzv. skutkové věty v rozsudku soudu prvního stupně - odsouzen za to, že nerespektoval zákaz činnosti uložený mu rozhodnutím MÚ Šumperk ze dne 2. 12. 2009, a tudíž stěžovatelovy úvahy o extenzivním výkladu ustanovení §337 odst. 1 písm. a) tr. z., dle něhož lze mařit zákaz činnosti vznikající ex lege, eventuálně o tom, že byl odsouzen na základě "oznámení o vybodování", jsou irelevantní. Jako případná Ústavnímu soudu se tak jeví toliko jeho námitka, že si nebyl vědom existence zmíněného rozhodnutí MÚ Šumperk, resp. zákazu činnosti z něj plynoucího, a tedy že nedošlo k naplnění subjektivní stránky daného trestného činu ve formě úmyslného zavinění.
V ústavní stížnosti stěžovatel popírá, že by o této skutečnosti věděl, a v této souvislosti upozorňuje, že mu rozhodnutí MÚ Šumperk bylo doručeno fikcí a že závěr Nejvyššího soudu (že si stěžovatel byl vědom o uložení zákazu řízení tímto rozhodnutím) nekoresponduje se závěry soudů nižších stupňů (které uvedly pouze, že si musel být existence takového rozhodnutí vědom). Z napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že se Okresní soud v Šumperku danou otázkou (zavinění) podrobně zabýval a po zhodnocení provedených důkazů (mj. výpovědi samotného stěžovatele v pozici podezřelého) dospěl k závěru, že stěžovatel si byl, resp. musel být vědom toho, že mu byl předmětný zákaz uložen. Na základě odvolání stěžovatele přezkoumal tento závěr krajský soud, načež se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil. Stejnou otázkou se pak znovu zabýval i Nejvyšší soud, jenž - byť stěžovatelovo dovolání odmítl s tím, že vytýkané vady jsou povahy skutkové, nikoliv právní, a jako takové stěžovatelem uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují - neshledal, že by v daném ohledu učiněná skutková zjištění neodpovídala obsahu provedených důkazů, a tudíž že by šlo o případ tzv. extrémního rozporu, jenž by měl za následek porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy.
Skutečnost, že se snad stěžovatel s hodnocením provedených důkazů neztotožňuje, opodstatněnost ústavní stížnosti zásadně založit nemůže. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením neztotožňoval; výjimku pak tvoří případy již zmíněného "extrémního rozporu" mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, který zpravidla nastává v důsledku věcného omylu a či logické chyby v úvahách soudu, vyjádřených v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Takový rozpor Ústavní soud, stejně jako Nejvyšší soud, nezjistil, a ostatně ani nebyl stěžovatelem (formálně či fakticky) namítán. Ke stěžovatelovu tvrzení, že mu předmětné rozhodnutí bylo doručeno fikcí, možno dodat, že tato skutečnost ještě neznamená, že by úvahy obecných soudů nemohly obstát. Stejně tak je Ústavní soud nucen odmítnout jako zjevně nedůvodnou námitku údajných rozporů mezi závěry Nejvyššího soudu a soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně totiž výslovně konstatoval, že si stěžovatel musel být vědom toho, že mu byl uložen předmětný zákaz, odvolací soud sice reagoval na stěžovatelovu obhajobu, že se domníval, že mu zákaz řízení motorových vozidel běží od doby, kdy se "vybodoval", to však jen jako na teoretickou možnost, protože se v prvé řadě se soudem prvního stupně ztotožnil. Nejvyšší soud pak konstatoval totéž co soud prvního stupně, přičemž se vyjádřil i ke zmíněnému argumentu odvolacího soudu. Jestli lze vůbec hovořit o nějakém rozporu (či spíše rozdílu), pak ten mohl nastat u soudů nižších stupňů, avšak v tom smyslu, jak stěžovatel prezentoval v ústavní stížnosti. Vyřešen pak byl ze strany Nejvyššího soudu, na jehož závěry lze stěžovatele plně odkázat.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu