ECLI:CZ:US:2013:3.US.22.12.1
sp. zn. III. ÚS 22/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Jindřicha Jochce, zastoupeného JUDr. Josefem Jančaříkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 797, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. 66 Co 664/2011 a proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 26. 4. 2011 sp. zn. 31 EXE 864/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení práva na soudní ochranu - zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, vydaná v jeho exekuční věci.
Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě odmítl odvolání stěžovatele proti shora uvedenému usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, kterým byla na majetek stěžovatele nařízena exekuce dle výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 22 Cdo 3806/2008 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 5 300 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v předmětném exekučním řízení je vymáhána pohledávka oprávněného Petra Jochce, založená nákladovým výrokem dovolacího soudu v řízení, ve kterém byl s ohledem na své majetkové poměry osvobozen od soudních poplatků. Proto se domnívá, že soud neměl o nákladech řízení rozhodovat dle úspěchu v dovolacím řízení, nýbrž měl aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., a náhradu nákladů řízení protistraně nepřiznat; pakliže tak neučinil, postupoval v rozporu s dobrými mravy (připomíná též, že je nemajetný a důchodového věku). Ve vztahu k napadeným usnesením obecných soudů stěžovatel namítá, že se soudy obou instancí nezabývaly jím tvrzenou podjatostí soudců a odvolací soud nikterak nereflektoval jeho návrh na odklad exekuce.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je stěžovatelova oponentura vymáhanému exekučnímu titulu, který má za nesprávný.
Při posuzování důvodnosti posuzované ústavní stížnosti je třeba mít na zřeteli, že exekuční řízení je řízením formálním. Sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci již v nalézacím řízení stanovených práv a povinností. Při nařízení exekuce proto soud dle ustanovení §261a o. s. ř. přezkoumává pouze ty skutečnosti, které jsou pro nařízení rozhodné (nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, absenci formální či materiální vykonatelnosti exekučního titulu, absenci věcné legitimace účastníků, prekluzi práv a povinností a případný neodpovídající způsob exekuce) a není tedy oprávněn přezkoumávat věcnou správnost samotného vykonatelného (a vymáhaného) rozhodnutí.
Řečené vysvětlil stěžovateli již odvolací soud, a zcela v souladu s tím dovodil, že stěžovatel ve svém odvolání žádné takto relevantní námitky nevznesl, a takové neuplatnil ani v ústavní stížnosti. Jen na okraj lze poznamenat, že možnosti odstranit vymáhaný exekuční titul z podnětu jím podané ústavní stížnosti (vedené Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 3491/10) stěžovatel efektivně nevyužil (stížnost byla odmítnuta pro vady podání).
Nedostatek významu dalších stěžovatelových námitek (odklad exekuce, podjatost soudců) podrobně odůvodnil odvolací soud rovněž, a na jeho rozhodnutí postačí již jen odkázat.
Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy v souzené věci splněny nejsou, a tudíž je třeba konstatovat, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z předchozí plyne, že podmínky tohoto postupu jsou v dané věci splněny. Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Odmítnout tak musel rovněž i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť tento sdílí osud meritorně neprojednatelné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu