ECLI:CZ:US:2013:3.US.2200.12.1
sp. zn. III. ÚS 2200/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Demlové, zastoupené JUDr. Jindrou Pavlíkovou, advokátkou AK se sídlem Revoluční 24, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2012 č. j. 28 Cdo 1795/2011-154 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2010 č. j. 30 Co 445/2010-134, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. června 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2012 č. j. 28 Cdo 1795/2011-154 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2010 č. j. 30 Co 445/2010-134, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 9. listopadu 2010 č. j. 30 Co 445/2010-134 Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. června 2010 č. j. 41 C 283/2009-99 ve výroku pod bodem I v části, kterou byla žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uložena povinnost zaplatit žalobci Marku Fourovi částku 57.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; v části o zaplacení úroku z prodlení "z částky 15.000,- Kč za dobu do 29. prosince 2009" byl napadený rozsudek změněn tak, že žaloba byla zamítnuta (výrok pod bodem II) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem III).
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2012 č. j. 28 Cdo 1795/2011-154 bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalované.
II.
Stěžovatelka uvádí, že odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) rozhodnutí původní většinové spoluvlastnice, platně přijaté, vyjádřené obsahem nájemní smlouvy, posoudil jako rozhodnutí, na jehož základě byli vyloučeni oba spoluvlastníci předmětného bytu z jeho užívání a které vedlo k uzavření nájemní smlouvy se stěžovatelkou jako nájemcem. Mezi stěžovatelkou a žalobcem nebylo sporu o tom, že práva a závazky z nájemní smlouvy zanikly poté, co se stěžovatelka stala spoluvlastníkem bytu. Avšak stejné rozhodnutí odpovídající stejnému obsahu nájemní smlouvy považoval odvolací soud následně za rozhodnutí, které svými účinky v rozhodné době založilo stěžovatelce právo užívat byt jako celek (ačkoli toto právo na základě stejného rozhodnutí předchozí většinová spoluvlastnice bytu neměla) a naopak menšinovému spoluvlastníku takové právo zcela omezilo, za což mu byla stěžovatelka povinna zaplatit žalovanou částku. Tedy ve vztahu ke stěžovatelce stejné rozhodnutí podle §139 odst. 2 občanského zákoníku soud posoudil co do účinků jinak pro dobu před tím, než se stěžovatelka stala spoluvlastníkem bytu, a jinak pro rozhodnou dobu, zatímco ve vztahu k menšinovému spoluvlastníku bytu byly jeho účinky posouzeny stejně. Tím, že stejné rozhodnutí přijaté postupem podle §139 odst. 2 občanského zákoníku odvolací soud posoudil (shodně se soudem prvního stupně) ve vztahu ke stěžovatelce pokaždé s jinými účinky (ačkoli ve vztahu k menšinovému spoluvlastníkovi jej posuzoval se stejnými účinky) a v rozporu s právní úpravou vlastnického práva, a z toho důvodu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, bylo prý rozhodnutím odvolacího soudu zasaženo do ústavním pořádkem garantovaného vlastnického práva stěžovatelky. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky, že tato neměla v rozhodné době právo užívat byt jako celek na úkor menšinového spoluvlastníka na základě rozhodnutí přijatého platně původní většinovou spoluvlastnicí, vyjádřeného obsahem nájemní smlouvy, a to z důvodů splynutí práv a povinností nájemce s právy a povinnostmi pronajímatele, žádný z obou soudů nepřihlédl. Odvolací soud obranu stěžovatelky odmítl jako účelovou. Nepřihlédl ani k judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou stěžovatelka před soudy obou stupňů odkazovala. Stejně tak nebylo přihlédnuto ani k tomu, že závazek předchozího menšinového spoluvlastníka vyklidit byt a předat jej stěžovatelce, uložený mu soudním rozhodnutím, nepřešel na žalobce.
Nejvyššímu soudu stěžovatelka především vytýká, že se otázkou předloženou mu v dovolání jako otázkou zásadního právního významu vůbec nezabýval.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily otázku užívání předmětného bytu a náhrady za jeho užívání.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz/).
V souzené věci se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že rozhodnutí předchozí většinové spoluvlastnice o uzavření nájemní smlouvy se žalovanou je rozhodnutím o hospodaření se společnou věcí (§139 odst. 2 občanského zákoníku) spočívajícím v tom, že byt bude výlučně užívat žalovaná, a že takové rozhodnutí nebylo změněno ani poté, kdy se spoluvlastníkem stala žalovaná. Tímto rozhodnutím a ničím jiným byl z užívání bytu vyloučen druhý spoluvlastník. Není proto významné, zda žalovaná byt užívala k bydlení nebo zda byl byt prázdný nebo zda žalovaná učinila nějaké jiné opatření či vytvořila jinou překážku pro užívání bytu žalovaným. Podstatným je, že žalovaná měla na základě rozhodnutí většinového spoluvlastníka právní i faktickou možnost byt výlučně užívat (měla jej k dispozici), zatímco žalobce byl rozhodnutím většinového spoluvlastníka vyloučen z možnosti byt užívat v rozsahu svého spoluvlastnického podílu. Žalobce má proto, uvedl odvolací soud, právo na náhradu za toto užívání, přičemž naopak v rozsahu užívání spoluvlastnického podílu žalobce vzniklo žalované bezdůvodné obohacení (§137 odst. 1 a §451 občanského zákoníku).
Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud uzavírá, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu