ECLI:CZ:US:2013:3.US.2202.13.1
sp. zn. III. ÚS 2202/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Mgr. Ivanou Zelenkovou, advokátkou se sídlem Pekařská 4, 602 00 Brno, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2013 č. j. 14 Co 129/2013-346, ve znění opravného usnesení ze dne 14. května 2013 č. j. 14 Co 129/2013-352, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku pod bodem I v záhlaví označeného rozsudku ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. 5. 2013, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 12. 2012 č. j. 12 Nc 270/2012-315 ve výroku pod body IV, V a VI. Stěžovatel tvrdí, že napadeným výrokem odvolacího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1, čl. 7, čl. 9 odst. 3, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatel po podrobné rekapitulaci průběhu a výsledku řízení před obecnými soudy, které se týkalo úpravy poměrů rodičů k nezletilému Š. V. a výkonu rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým Š., nesouhlasí se změnou rozsudku soudu prvního stupně, neboť podle jeho názoru touto změnou byl soudem prvního stupně upravený styk stěžovatele s jeho nezletilým synem značně redukován, přičemž k takovému rozhodnutí prý nebyl žádný důvod a především nebyl v zájmu nezletilého. Stěžovatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že rozsah úpravy styku s jeho nezletilým synem, vymezený v rozsudku soudu prvního stupně, je nadměrný (nadstandardní), hraničí se střídavou péčí a že narušuje smysl a účel rozhodnutí o svěření nezletilého Šimona do výchovy jeho matky. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud omezením styku zasáhl do jeho práv a nadřadil zájmy matky nezletilého Š. nad zájmy nezletilého dítěte na pravidelný a co nejširší styk s oběma jeho rodiči.
S výše vyložených hledisek se stěžovatel dovolává závěrů uvedených v rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 238/05, sp. zn. II. ÚS 554/04 a II. ÚS 363/03, které jsou podle jeho názoru v příkrém rozporu se závěry napadeného rozsudku odvolacího soudu.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Břeclavi svěřil nezletilého Š. do výchovy matky, stěžovateli uložil povinnost přispívat na jeho výživu částkou 3 000,- Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2012, vzniklý nedoplatek na výživném ve výši 9 900,- Kč uložil stěžovateli uhradit ve lhůtě do šesti měsíců od právní moci rozsudku a vymezil styk stěžovatele s nezletilým Š. na určené dny a hodiny; soud matce nezletilého uložil pokutu za bezdůvodně nerealizovaný styk ve výši 500,- Kč (výrok VI).
Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku pod body I, II a III, jinak tento rozsudek změnil tak, že úpravu styku nezletilého Š. se stěžovatelem omezil tak, jak je ve výroku pod bodem I. uvedeno, zamítl návrh stěžovatele na stanovení předběžné vykonatelnosti rozhodnutí o úpravě styku a zamítl rovněž návrh stěžovatele na výrok rozhodnutí o předběžné úpravě styku uložením pokuty matce za nerealizované styky ve dvou termínech styku.
III.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je z ústavněprávního hlediska zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně proto není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení práva na spravedlivý proces jednotlivce. Jde o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03). Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o žádný takový případ.
Ústavní soud je toho názoru, že posouzení konkrétních okolností případu - v projednávané věci zejména posouzení prioritních zájmů nezletilého dítěte, u kterého má být upraven styk s jeho otcem - přísluší výlučně obecným soudům, a není ani v možnostech Ústavního soudu pronikat do hloubky rodinně právních vztahů, pokud postup obecných soudů nesignalizuje porušení ústavně zaručených práv a svobod. Je věcí obecného soudu, aby na základě zjištěného skutkového stavu sám rozhodl o výchově a úpravě styku s rodiči tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.) zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakémkoli rozhodování týkajícím se dětí, ať už uskutečňovaném veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
V nyní posuzovaném případě neshledal Ústavní soud, že by rozsudkem krajského soudu došlo k porušení základních práv nezletilého dítěte nebo stěžovatele.
Odvolací soud doplnil dokazování zprávou dětské psycholožky PhDr. Vignatiové a výchovnou zprávou opatrovníka nezletilého Š., z nichž dospěl k závěru, že je důvodný závěr soudu prvního stupně o neprokázání tvrzení matky nezletilého Š., že existují konkrétní skutečnosti, které by schopnosti stěžovatele ve vztahu k péči o nezletilého syna zásadně omezovaly v rámci běžného rozsahu styku rodiče s dítětem. Současně však odvolací soud poukázal na značný rozsah styku stěžovatele s nezletilým vymezený soudem prvního stupně, o který stěžovatel ve svém návrhu ani nežádal, a dospěl k závěru, že takto široce upravený rozsah styku zcela nepřiměřeným způsobem narušuje realizaci výchovy ze strany matky, do jejíž výchovy byl nezletilý Š. rozhodnutím soudu svěřen.
Takové závěry odvolacího soudu nejsou v hrubém nesouladu se skutkovými zjištěními, což by zásah Ústavního soudu odůvodňovalo. V kontextu celkové úpravy tak provedená změna je zcela odpovídající věku nezletilého Š. a v žádném ohledu nemůže znamenat porušení práv druhého rodiče, jemuž nebylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, na realizaci jeho výchovného působení, stejně tak změněná úprava rozsahu styku nijak neohrožuje zájmy nezletilého Š. I když jde v poměru k dřívější úpravě vymezené rozsudkem soudu prvního stupně o úpravu užší, její realizací nemůže dojít k narušení či dokonce zpřetrhání přirozených a žádoucích rodičovských vazeb stěžovatele s jeho nezletilým synem. Nejde tedy o úpravu charakteru restriktivního omezení, které by vyřazovalo stěžovatele z pravidelného výchovného působení na jeho syna. Při celkovém posouzení změn, které napadeným rozsudkem nastaly, nelze dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí vykazovalo znaky svévole nebo extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud neshledal žádný rozpor napadeného rozsudku odvolacího soudu s předchozí judikaturou Ústavního soudu, která vychází z rozdílného skutkového stavu.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu