ECLI:CZ:US:2013:3.US.2211.12.2
sp. zn. III. ÚS 2211/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Alešem Pillerem, advokátem v Brně, Veselá 237/37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012 č. j. 5 Tdo 168/2012-25, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. září 2011 sp. zn. 2 To 90/2011 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. července 2011 sp. zn. 10 T 1/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 6. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí. Současně navrhl, aby Ústavní soud v nálezu vyslovil závazný právní názor na zpracování posudků z oboru psychiatrie a sexuologie a na nutnost přibrání a zpracování revizního znaleckého posudku z oboru psychiatrie a sexuologie. V podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že v rámci důkazního řízení u obecných soudů došlo k porušení čl. 7 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, současně mu byla uložena povinnost k náhradě škody poškozeným podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř."). Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byl z podnětu stěžovatelova odvolání citovaný rozsudek ve výroku o náhradě škody částečně zrušen s tím, že se poškození v dané části odkazují se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel zmiňuje, co Nejvyšší soud uvedl v odůvodnění svého usnesení, tedy (mj.) že jeho výtky jsou natolik závažné, že se jimi bude přes "neopodstatněnost" podaného dovolání zabývat (pozn.: správně ale přesto, že dané námitky nenaplňují žádný zákonný dovolací důvod), že posudek zpracovaný Sexuologickým ústavem Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a 1. lékařské fakulty Karlovy Univerzity v Praze (dále jen "Sexuologický ústav") byl zpracován kvalitně a že neshledal pochybení znalců. Pokud ovšem Nejvyšší soud poukazuje na výpovědi znalců u hlavního líčení, kteří tvrdili, že vyšetření proběhlo lege artis, stěžovatel takovému tvrzení nepřikládá žádný význam, neboť znalci by sotva přiznali, že porušili medicínské předpisy, standardy či etiku. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že oba posudky jsou shodné, resp. že znalci dospěli ke stejným závěrům, přičemž namítá, že se liší z hlediska jeho trestní odpovědnosti v tom nejpodstatnějším. Dovolací soud navíc přehlédl, že posudek Sexuologického ústavu není posudkem revizním. Tohoto pochybení si měl povšimnout odvolací soud, když na ně poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 22. 9. 2011, přesto však nepřipustil důkaz dalším, revizním posudkem, čímž měl porušit stěžovatelovo právo na obhajobu. V této souvislosti stěžovatel tvrdí, že mělo být postupováno podle zásady "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného". Za podstatné stěžovatel považuje, jak znalci Sexuologického ústavu zajistili respekt k němu a jeho důstojnosti, a to jako osobě, jejíž vina nebyla dosud prokázána, a jak zajistili provedení vyšetření tak, aby jeho výsledky nebyly zkresleny. Již znalkyní MUDr. Růženou Hajnovou byl upozorněn na zachování medicínských standardů pro vyšetření na PPG, a proto také bylo vyšetření provedeno ve Věznici v Kuřimi, a nikoliv ve vazební věznici, kde jsou horší podmínky z hlediska zachování soukromí, klidu a nerušení při vlastním vyšetření. Upozorňuje na ponížení, kterého se mu dostalo, jednak kvůli velkému počtu přítomných osob, jednak, resp. především pro způsob, jakým s ním znalci zacházeli. Z toho stěžovatel vyvozuje, že daný znalecký posudek je nezákonný, a poukazuje na svůj dojem, že samotné vyšetření bylo formalitou a jeho výsledky byly přizpůsobeny obžalobě. Dodává, že si na chování znalců podal stížnost a že povinností Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci bylo nespokojit se s tvrzením znalců, že vše proběhlo řádně, a přibrat revizního znalce, a to i pro rozpory obou posudků.
Ústavní soud si od účastníků a vedlejšího účastníka řízení vyžádal vyjádření k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud uvedl, že obsahem ústavní stížnosti jsou výhrady, které stěžovatel uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení včetně dovolání, že se těmito námitkami zabýval a že proto může odkázat na odůvodnění svého usnesení. Dále uvedl, že zásah do základních práv a svobod, jejichž porušení je tvrzeno, v dovolacím řízení neshledal, a proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Vrchní soud v Olomouci sdělil, že se soudy všech stupňů k problematice předmětného znaleckého dokazování vyjádřily a že na svých závěrech, vyslovených v napadeném rozhodnutí, trvá. Dodal, že jádrem stěžovatelovy argumentace jsou nestandardní podmínky sexuologického vyšetření v Sexuologickém ústavu, v době vyšetření však byl stěžovatel osobou obviněnou ze zločinu vraždy, a proto v podmínkách zařízení nacházejícího se mimo prostory vazební věznice musela být zajištěna jeho ostraha, přičemž pracovníci uvedeného ústavu museli z odborného hlediska posoudit podmínky konaného vyšetření tak, aby dalo dostatečný základ pro jejich znalecké závěry. V rámci řízení pak byla řešena otázka dostatečnosti ostatních podkladů pro závěry znaleckého posudku Sexuologického ústavu. Z tohoto úhlu pohledu hodnotí Vrchní soud v Praze stěžovatelovu argumentaci jako "pochopitelné, nicméně subjektivní stesky". Z uvedených důvodů navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně pouze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší státní zastupitelství se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
V replice stěžovatel poukázal na to, že Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření hovoří o revizním znaleckém posudku, ačkoliv na veřejném zasedání dne 22. 9. 2011 sám uvedl, že takový posudek nebyl Krajským soudem v Brně žádán, a také pouhým nahlédnutím do jeho písemného zpracování lze zjistit, že není revizním ani podle názvu, ani obsahu. V dané trestní věci jsou tedy dva posudky, které se v sexuologické části zásadně liší, přičemž se stěžovateli mělo dostat poučení, že posudek MUDr. Zuzany Švehlákové a MUDr. R. Hainové je osamocený, což z hlediska sexuologického lze říci o znaleckém posudku doc. Jaroslava Zvěřiny "a spol.". Nejde o žádné subjektivní stesky, ale hodnocení dvou posudků ve prospěch posudku Sexuologického ústavu, jímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces a zásady presumpce neviny. V souvislosti s vyšetřením na PPG stěžovatel uvádí, že tvrzení o zachování bezpečnosti v Sexuologickém ústavu nemůže obstát, neboť musí být vytvořeny takové podmínky, aby výsledky nemohly být zpochybněny. V souvislosti s vyjádřením Nejvyššího soudu stěžovatel požádal, aby Ústavní soud pečlivě přezkoumal postupy obecných soudů, jde-li o dodržování ústavnosti a základních lidských práv a svobod.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podle ustanovení čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud je přitom soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nelze jej proto - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Jde-li o vlastní vedení soudního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, Ústavní soud musí respektovat, že řešení těchto otázek je v zásadě věcí obecných soudů a do daného rozhodovacího procesu že může zasáhnout jen v případě takových (zásadních) pochybení, které mají za následek porušení ústavnosti; o jaké vady se jedná, je pak zřejmé z judikatury Ústavního soudu (tzv. kvalifikované vady).
Klíčovou otázkou, kterou obecné soudy v daném trestním řízení musely zodpovědět, bylo, zda stěžovatel byl schopen v okamžiku usmrcení poškozené ovládat své jednání (konkrétně zda jeho tzv. ovládací schopnosti nebyly ovlivněny u něj zjištěnou hypersexualitou, jež u něho byla zjištěna). Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti (ve své podstatě) vyjadřuje nesouhlas s tím, jak ji obecné soudy posoudily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů, které za účelem zodpovězení dané otázky obecné soudy provedly, bylo vadné. Argumentuje "nepoužitelností" znaleckého posudku Sexuologického ústavu z důvodu, že příslušné vyšetření bylo jako celek provedeno způsobem nerespektujícím jeho důstojnost a že (tím) došlo ke zkreslení jeho výsledků, konkrétně pak výsledků vyšetření na PPG. Současně však argumentuje tím, že mezi závěrem znaleckého posudku Sexuologického ústavu, u něhož stěžovatel vylučuje, že šlo o revizní znalecký posudek, a znaleckého posudku MUDr. R. Hajnové panuje rozpor, a že proto měl být vypracován revizní znalecký posudek.
K posledně uvedenému bodu Ústavní soud konstatuje, že otázkou povahy znaleckého posudku Sexuologického ústavu se zabýval jak soud odvolací, tak dovolací, přičemž již prvně uvedený soud řádně v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovateli vysvětlil, proč je třeba daný posudek považovat za revizní, byť z formálního hlediska o takový nešlo (viz str. 6). S tímto názorem se plně ztotožnil Nejvyšší soud, který argumentaci odvolacího soudu ve svém usnesení ještě doplnil (viz str. 4). Z výše uvedeného plyne, že se Krajský soud v Brně dopustil určitého pochybení, pokud nevydal opatření, jímž by přibral ústav výslovně (příp. rovněž) k přezkoumání posudku podaného znalcem, nicméně jde o vadu toliko formálního rázu, jež by výsledek důkazního řízení ovlivnit nemohla. Ústavní rozměr jí tak přiznat nelze.
Pokud se jedná o namítaný rozpor mezi znaleckým posudkem MUDr. R. Hajnové a Sexuologického ústavu, potažmo pak námitku "nepoužitelnosti" posledně uvedeného důkazu z důvodu nesprávně provedeného sexuologického vyšetření, jde o otázku hodnocení důkazů ze strany obecných soudů. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně upozorňuje, že se necítí být oprávněn do daného procesu vstupovat tak, že by provedené důkazy sám "přehodnocoval", a to ani v případě, že by se s hodnocením provedeným obecnými soudy sám neztotožňoval; důvodem jeho zásahu může být tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, zpravidla vzniklý v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby. Takovéto vady však v souzené věci zjištěny nebyly.
Z napadených rozhodnutí zřetelně plyne, že se obecné soudy velice pečlivě důkazy provedenými k otázce, zda stěžovatel byl své jednání v době spáchání trestného činu vraždy schopen ovládat, zabývaly. Již soud prvního stupně měl pochybnosti o správnosti závěru, k němuž dospěla znalkyně MUDr. R. Hajnová v podaném posudku (tedy že stěžovatelovy ovládací schopnosti byly zcela vymizelé), a to nepochybně důvodně, neboť tento závěr nepodporovaly v podstatě žádné další důkazy, včetně výpovědi samotného stěžovatele [v této souvislosti je nutno poznamenat, že znalkyně z odvětví psychiatrie MUDr. Z. Švehláková sice nakonec vyšla ze závěrů daného posudku (viz č. l. 141 trestního spisu), sama však nebyla názoru, že by stěžovatel trpěl duševní poruchou, v důsledku které by byly jeho ovládací schopnosti vymizelé či snížené (viz č. l. 140)], a zřejmě ani příliš nekorespondoval s poznatky a zkušenostmi předsedy senátu či přísedících, neboť soud pokládal jmenovanou znalkyni za potřebné k dané otázce znovu vyslechnout, ačkoliv již hlavní líčení přerušil za účelem závěrečné porady senátu s tím, že bude vyhlášeno rozhodnutí (viz č. l. 825), a poté, kdy se pochybnosti touto cestou nepodařilo odstranit, přibral Sexuologický ústav k podání znaleckého posudku (k této problematice se ostatně Krajský soud v Brně vyjadřuje i ve svém rozsudku).
Znalecký posudek Sexuologického ústavu, který byl vypracován komisí složenou z obecně uznávaných odborníků, zodpovídá pak danou otázku zcela jednoznačně a také zásadně odlišně, než jak ve svém posudku učinila znalkyně MUDr. R. Hajnová, tedy že stěžovatelovy ovládací schopnosti nebyly podstatně sníženy. Stěžovatel tento závěr zpochybňuje tím, že sexuologické vyšetření bylo provedeno vadně, což ovlivnilo jeho výsledky. K takovému závěru však Ústavní soud nemohl dospět. Krajský soud v Brně u hlavního líčení dne 20. 7. 2011 totiž podrobně vyslechl znalce Sexuologického ústavu prof. Petra Weisse a doc. J. Zvěřinu, kteří se (mj.) vyjádřili k tomu, v čem spočívá odlišnost obou posudků. Z tohoto vyjádření plyne, že v případě vyšetření PPG, na které stěžovatel konkrétně poukazoval, sice nebyly naměřeny stejné hodnoty (reakce), což znalec prof. J. Zvěřina vysvětlil negativními emocemi stěžovatele při druhém vyšetření, vyloučil však, že by tato skutečnost mohla nějak ovlivnit závěry, ke kterým ve znaleckém posudku dospěli. Z jejich vyjádření je přitom patrno, že stěžovatelova diagnóza (sexuální porucha v podobě hypersexuality) byla stanovena shodně, výrazně se však názory znalců liší, pokud se jedná o posouzení, zda takováto porucha (vůbec) může u postižené osoby ovlivnit její ovládací schopnosti. Z uvedeného plyne, že i kdyby se Ústavní soud (hypoteticky) ztotožnil s námitkou, že stěžovatelovo vyšetření znalci Sexuologického ústavu nebylo provedeno "řádně", nemohl by současně dospět k závěru, že by tato skutečnost nějak mohla ovlivnit výsledek trestního řízení. Pokud jde o vlastní hodnocení provedených důkazů, jestliže se obecné soudy nakonec - v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů - přiklonily k závěru plynoucímu z posudku Sexuologického ústavu, nelze takovému postupu z hlediska ústavnosti nic vytknout (viz výše), nehledě na to, že jej Ústavní soud pokládá za správný i z věcného hlediska, zejména pak z důvodu, že jde o názor komise složené z erudovaných odborníků.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal rovněž na to, že znalci Sexuologického ústavu při provádění zmíněného lékařského vyšetření nerespektovali jeho lidskou důstojnost. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že se jedná o závažné tvrzení, na straně druhé si lze položit otázku, zda či za jakých okolností může uvažovaná skutečnost (sama o sobě) být důvodem kasace soudních rozhodnutí, přestože náprava daného, eventuálně protiprávního zásahu do osobnostních práv ve znovuotevřeném trestním řízení již možná není. Tuto otázku však Ústavní soud nepokládal za potřebné řešit. Stěžovatelovy námitky, jež jsou obsaženy v ústavní stížnosti, mají pouze obecnou povahu, o co se ve skutečnosti jednalo (v čem konkrétně měl předmětný zásah spočívat) lze zjistit z příslušného trestního spisu. Z něho pak plyne, že Nejvyšší soud se otázkou důvodnosti každé jednotlivé výhrady stěžovatele zabýval a vypořádal se s ní. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti odmítá akceptovat to, co na toto téma uvedli znalci při hlavním líčení, přičemž tvrdí, že se k vlastnímu pochybení "nepřiznají", Ústavní soud není názoru, že jen z tohoto důvodu lze jejich výpověď považovat za nevěrohodnou. Vždy bude záviset na okolnostech toho kterého případu, přičemž právě v dané věci se Ústavní soud musí ztotožnit s argumentací Nejvyššího soudu, který na základě konkrétních skutečností shledal tvrzení stěžovatele, jde-li o chování znalce doc. J. Zvěřiny vůči němu, nevěrohodnými. Dále pak se Nejvyšší soud zabýval tím, zda došlo k porušení právní normy či lékařských standardů při opatřování daného znaleckého posudku, avšak k takovému závěru nedospěl. Ostatně ani v tomto ohledu, ani jde-li o předchozí bod, souzená ústavní stížnost neobsahuje v podstatě žádnou argumentaci, proč by srozumitelné, v souladu s pravidly logiky učiněné úvahy Nejvyššího soudu nemohly obstát.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Pokud se stěžovatel domáhal, aby (snad) Ústavní soud ve výroku svého nálezu vyslovil závazný právní názor, jak je shora uvedeno, jde o návrh, k jehož projednání není příslušný [§43 odst. 1 písm. d), §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a contrario].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu