ECLI:CZ:US:2013:3.US.2213.13.1
sp. zn. III. ÚS 2213/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Žanety Brablík Himrové, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, AK se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 3. 2013 č. j. 12 Co 593/2012-158, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 18. 7. 2013 se Žaneta Brablík Himrová (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil náhradově nákladové výroky II a III v záhlaví uvedeného rozsudku vydaného v řízení o nahrazení projevu vůle.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 26. 3. 2013 Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen "nalézací soud") ze dne 30. 5. 2012, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 12. 2012, změnil (výrok I.), a žalovanému Petru Vičarovi uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před nalézacím soudem částku 13 120,- Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokáta (výrok II.) a povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 15 189,- Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokáta (výrok III.).
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že napadenými náhradově nákladovými výroky byl porušen čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), "tj. právo vlastnit majetek, právo na soudní a jinou právní ochranu."
Stěžovatelka konstatovala, že odměna za zastupování byla stanovena podle tehdy ještě účinné vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., zrušené nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, a dovodila, že "část náhrady nákladů řízení (tj. odměna za zastupování advokátem) jí byla přiznána dle právního předpisu, který byl již v době rozhodování soudu (ke dni 26. 3. 2013) v rozporu se zákonem a ústavním pořádkem, a to přestože tato skutečnost byla závazně Ústavním soudem deklarována až po vydání napadeného rozsudku"; ústavní stížností napadené výroky jsou proto nezákonné a neústavní, v důsledku čehož jí byla přiznána náhrada nákladů řízení v částce o 53 000,- Kč nižší, než jak by plynulo z vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, což představuje závažný zásah do její majetkové sféry.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K ústavním stížnostem proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování sporu týkajícího se občanských práv nebo závazků.
Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatelky bylo tvrzení, že náhrada nákladů řízení jí byla přiznána podle právního předpisu, který byl následně zrušen Ústavním soudem pro jeho protiústavnost. K tomu Ústavní soud připomíná, že ustanovení §71 zákona o Ústavním soudu v obecné rovině výslovně stanovuje nedotknutelnost pravomocných rozhodnutí vydaných na základě zrušeného právního předpisu, jakož i práv a povinností z právních vztahů vzniklých na základě zákona. Zvláštní úprava se podle §71 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vztahuje na rozhodnutí v trestních věcech, což věc stěžovatelky nebyla. Retroaktivní účinek tedy v žádném případě nepostihuje existenci právních vztahů vzniklých na základě pravomocného rozhodnutí nebo úkonů [nález ze dne 18. 12. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1777/07 (N 228/47 SbNU 983)]. Ustanovení §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu výslovně uvádí, že "práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena."
Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadené náhradově nákladové výroky rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 26. 3. 2013 nelze označit za rozporné se základním právem na spravedlivý proces resp. základním právem na ochranu vlastnictví či pokojného užívání majetku.
Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu