ECLI:CZ:US:2013:3.US.2224.13.1
sp. zn. III. ÚS 2224/13
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 7. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Velinského, zastoupeného Mgr. Markem Dolečkem, advokátem, AK se sídlem Praze 1, Ostrovní 30, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2013 č. j. 5 Afs 59/2011-91, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 18. 7. 2013 se Ladislav Velinský (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o kasační stížnosti.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 6. 1. 2009 Generální ředitelství cel se sídlem v Praze (dále jen "žalovaný") zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo rozhodnutí Celního ředitelství v Hradci Králové (dále jen "celní ředitelství") ze dne 17. 3. 2008, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o obnovu řízení v případě dvou pravomocných rozhodnutí (dodatečných platebních výměrů) Celního úřadu Chrudim (dále jen "celní úřad") a s nimi souvisejících rozhodnutí celního ředitelství.
Dne 17. 5. 2011 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2009 zamítl. V odůvodnění konstatoval, že žádná z žalobních námitek nebyla důvodná a nezakládala důvod pro obnovu řízení; celní orgány se žádostí žalobce řádně zabývaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a nejednaly v rozporu se zákonem, pokud tuto žádost zamítly.
Dne 31. 5. 2013 Nejvyšší správní soud (dále též jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 17. 5. 2011 jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). Konstatoval, že předmětem přezkumu nebyla správnost postupu celních orgánů v původních celních řízeních ani zákonnost v těchto řízeních vydaných rozhodnutí. Tyto otázky již správní soudy na základě žalobních a posléze kasačních námitek stěžovatele pravomocně přezkoumaly, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2005 byly žaloby stěžovatele proti původním rozhodnutím celních orgánů zamítnuty a kasační stížnost stěžovatele proti uvedenému rozsudku kasační soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2007 zamítl. Předmětem nyní projednávané kasační stížnosti stěžovatele bylo pouze to, zda byly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení. Kasační soud dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nebyly, neboť stěžovatel skutečnosti požadované ustanovením §54 odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní") nepředložil, neboť zjištění existence vnitřního předpisu SPČ 1/2000 nelze považovat za objektivní novou skutečnost, která navíc nemohla být bez zavinění žalobce uplatněna již dříve v řízení.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím kasačního soudu ve spojení s předchozími rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") z hlediska přístupu k soudu, a dále též právo vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); rovněž bylo zasaženo do práva užívat majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, a důsledkem uvedených porušení základních práv bylo i porušení práva na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel dále uvedl, že napadený rozsudek kasačního soudu "ve spojení s předchozími rozhodnutími vykazuje rysy protiústavnosti, porušuje princip spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus v otázce posouzení tzv. nových skutečností a důkazů)." V důsledku této protiústavnosti prý bylo rovněž porušeno právo na ochranu vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny tím, že došlo k jeho nepřiměřenému finančnímu zatížení, čímž "bylo zásadním způsobem narušeno právo stěžovatele zakotvené v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, když nezákonným zásahem orgánů vysoké smluvní strany bylo stěžovateli znemožněno pokojně užívat svůj majetek." Stěžovatel měl rovněž za to, že byl porušen čl. 11 odst. 5 Listiny, dle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, přičemž daň mu uložená dodatečnými platebními výměry Celního úřadu Chrudim nebyla uložena na základě zákona, neboť pro její uložení nebyl důvod (dovezené zboží nemělo být vůbec zatíženo clem).
Stěžovatel opakoval skutečnosti již uvedené v žalobě proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 6. 1. 2009, poukázal na vnitřní předpis celní správy SPČ 1/2000, o jehož existenci nevěděl, a tvrdil, že právě v jeho existenci spatřoval novou skutečnost ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2009 č. j. 7 Afs 212/2006-74. Závěrem uvedl, že do jeho práva na spravedlivý proces bylo zasaženo tím, že správní orgány i obecné soudy "nesprávně postupovaly v právním i skutkovém posouzení otázky existence tzv. nových skutečností, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že správní soud a především kasační soud nesprávně a formalisticky posoudily otázku, zda v žádosti o obnovu řízení předložil nové skutečnosti dle §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní, čímž porušily základní právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu, zaručené v hlavě páté Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy.
Obecné principy vztahující se k o návrhu na povolení obnovy řízení
Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem, zaručené v čl. 6 Úmluvy, musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě České republiky, resp. Úmluvě, deklarujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mimo jiné vyžaduje, aby konečná rozhodnutí orgánů veřejné správy nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci. Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání.
Na úrovni zákona byly do 1. 1. 2011 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád) předpoklady zásahu do principu právní jistoty ve správních věcech pravomocně skončených upraveny v ustanovení §54 zákona o správě daní a poplatků. Soudní přezkum rozhodnutí daňových orgánů o posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí a byly způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §55 zákona o správě daní a poplatků, byl výlučnou záležitostí obecných (správních) soudů, nikoliv Ústavního soudu.
I když v řízení o přezkum rozhodnutí správního orgánu o nepovolení obnovy nejde o řízení "ve věci" ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. o posouzení občanského práva nebo závazku ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové řízení či posouzení by šlo až po povolení obnovy), lze na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu, zakotvené v hlavě páté Listiny. Jde zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádějí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně, a právo být osobně přítomen jednání, včetně základního práva být osobně přítomen ústnímu a veřejnému jednání (tvrzení o porušení tohoto práva odvolacím soudem je podstatným obsahem ústavní stížnosti).
Aplikace obecných principů na projednávaný případ
Ústavní soud konstatuje, že správní soud námitky stěžovatele dostatečně přezkoumal a ve svém rozhodnutí uvedl, proč stěžovatel musel o předpisu celní správy SPČ 1/2000 vědět. Proto správní soud danou skutečnost (tj. existenci citovaného předpisu) za novou nepovažoval, stejně jako námitku, týkající se nesouladnosti postupu s citovaným předpisem při zapečetění (zaplombování) předmětných vzorků. Tyto skutečnosti měl stěžovatel podle správního soudu namítat již v původních řízeních, resp. při následném soudním přezkumu rozhodnutí ve věci.
Otázku, zda stěžovatel ve své žádosti o obnovu řízení předložil nové skutečnosti dle §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní, posoudil i kasační soud. V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné poukázal na svůj rozsudek ze dne 15. 5. 2009 č. j. 2 Afs 124/2008-127, týkající se sice jiného subjektu, ale obdobné věci, a dodal, že nedůvodnost žádosti stěžovatele o povolení obnovy řízení bylo případně možné nahlížet i z toho pohledu, že stěžovatelem namítané skutečnosti nespadaly pod důvody pro povolení či nařízení obnovy řízení dle §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní, neboť nemířily k otázkám skutkovým, ale právním.
Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatel se ústavní stížností fakticky domáhá opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení dle §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů učiněným správními orgány v řízení o návrhu na povolení obnovy, a následně též správním soudem a kasačním soudem v řízení o přezkum zamítavých rozhodnutí správních orgánů, a s právními závěry z takového hodnocení správními orgány a obecnými soudy vyvozenými.
V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
Ústavní soud neshledal odůvodněnými ani tvrzení stěžovatele o porušení dalších základních práv a svobod.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Prot usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu