ECLI:CZ:US:2013:3.US.2242.13.1
sp. zn. III. ÚS 2242/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Kateřinou Švajcrovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Holečkova 332/5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 2013 č. j. 28 Co 156/2013-389, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 16. 7. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků (v) řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny i práva rodičovská garantovaná čl. 32 Listiny, porušen měl být i čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 4. 2. 2013 č. j. 23 P 181/2009-327 změnil předcházející úpravu poměrů nezletilého D. B. tak, že jej svěřil do střídavé výchovy rodičů (výrok I ve spojení s výrokem IV), matce Renatě Liepertové Balínové i stěžovateli jako otci nezletilého vyměřil výživné (výrok II a III), dále zamítl návrh matky na změnu rozsahu styku otce s nezletilým (výrok V), a také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).
3. K odvolání matky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I až IV (v posledně uvedeném výroku jen pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 18. 8. 2009 č. j. 23 Nc 530/2009-26), a to tak, že návrh otce na změnu výchovy zamítl (výrok I), ve výroku V jej změnil a upravil styk otce s nezletilým (výrok II), ve zbývající části výroku IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok IV) ani řízení odvolacího (výrok V).
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že podal návrh na svěření nezletilého syna do střídavé výchovy obou rodičů z důvodu, neboť je ve věku, kdy dochází k zásadnímu psychosociálnímu vývoji dítěte, a jedná se tedy o zjevnou změnu poměrů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že daný návrh je důvodný, neboť nezletilý u něj dobře prospívá, má ho velice rád a přeje si s ním trávit přinejmenším stejný čas jako se svou matkou, a že proto neexistuje důvod, proč by se otec na jeho výchově nemohl podílet stejnou měrou jako matka. Matčino odvolání proti tomuto rozhodnutí pak stěžovatel hodnotí jako účelové. Má z něj být totiž patrno, že se jedná o pokus jej vytěsnit, a to z důvodu, že matka neuznává roli druhého rodiče. Krajský soud pak dle stěžovatelova názoru protiprávně "překroutil" tvrzení a skutečnosti a rozhodoval na principu výběru pouze jednotlivých skutečností vhodných pro již předem připravené rozhodnutí, resp. nedal při rozhodování skutečnostem ohledně obou rodičů stejný prostor. K argumentaci krajského soudu špatnou komunikací obou rodičů a vzdáleností bydliště otce od školky nezletilého uvádí, že v případě druhého bodu jde o liché tvrzení, neboť 20 minut jízdy autem představuje běžnou dobu dojíždění, jde-li o první bod, stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 a ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 s tím, že je-li nesouhlas matky neodůvodněný, postrádá-li ve vztahu k výchově dítěte relevanci, nemůže o něj soud opřít své rozhodnutí, a že zájmem dítěte nepochybně je, aby bylo především v péči obou rodičů. Krajský soud, protože nevzal fakticky v úvahu ani jednu z mnoha jeho námitek a vypořádal se s nimi bez bližšího odůvodnění jen konstatováním, že nejsou dostatečným důvodem, měl podle stěžovatele porušit právo na spravedlivý proces.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud v prvé řadě zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, že obecné soudy nevyhověly jeho požadavku na to, aby jeho nezletilý syn byl svěřen do střídavé výchovy obou rodičů, přičemž podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s úvahami obecného soudu stran toho, zda je, či není zmíněná střídavá péče v zájmu nezletilého. Jak patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí, krajský soud se danou otázkou velice pečlivě zabýval a svůj závěr, že v posuzovaném případě není střídavá výchova vhodná, řádně odůvodnil v napadeném rozhodnutí, přičemž se opřel o skutečnosti, které lze nepochybně považovat za relevantní. Stěžovatel tyto ostatně nezpochybňuje, pouze má (ve své podstatě) za to, že krajský soud jim (nesprávně) přisoudil "větší váhu" než těm, které hovořily v jeho prospěch, resp. ve prospěch střídavé výchovy. Po Ústavním soudu tak požaduje, aby vhodnost střídavé výchovy znovu posoudil, jako by byl dalším soudem v systému obecné justice, což však je úloha, která Ústavnímu soudu nepřísluší, jak plyne z jeho konstantní judikatury.
8. Dovolává-li se stěžovatel výše uvedených rozhodnutí Ústavního soudu, nutno připomenout, že důvod, proč krajský soud nerozhodl o střídavé výchově, nebyla skutečnost, že s ní matka vyjádřila nesouhlas, ale že střídavá péče nebyla v zájmu nezletilého. Tento svůj závěr zdůvodnil tak, že vztahy mezi rodiči jsou konfliktní (a to do té míry, že věc musí řešit policie), nejsou schopni spolu komunikovat a na výchově nezletilého spolupracovat, což představuje základní předpoklad toho, aby tento typ výchovy mohl řádně fungovat. Jde-li o tvrzení, že krajský soud považoval za překážku střídavé výchovy nutnost dojíždění do školky autem v trvání 20 minut, stěžovatel poněkud zkresluje to, co krajský soud skutečně uvedl. V prvé řadě je třeba připomenout, že - jak plyne odůvodnění napadeného rozsudku - této skutečnosti krajský soud zásadní význam nepřikládal. Dále nutno připomenout, že krajský soud upozornil na skutečnost, že stěžovatel ve dnech, kdy měl syna ve své péči, ho do mateřské školky nevozil, ač si byl jejího významu vědom, a že nyní bude docházka do školky povinná a každodenní dojíždění na nikoliv zanedbatelnou vzdálenost z P. do B. a zpět znamená pro nezletilého D. (a ostatně i pro stěžovatele) velkou zátěž. Ústavní soud přitom nespatřuje v obecné rovině nic závadného na tom, když obecné soudy berou v úvahu při svém rozhodování o střídavé výchově i dané faktory, tj. vzdálenost, na kterou by nezletilé dítě muselo dojíždět do (před)školního zařízení ve spojení s jeho věkem a např. i povahovými vlastnostmi. Jde-li o samotné jejich posouzení, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, toto náleží obecným soudům a Ústavní soud by do něj mohl zasáhnout až v případě, že by dané hodnocení mohlo být označeno za "extrémní", ovšem o takový případ se zde zjevně nejedná.
9. Pro důvody výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu