ECLI:CZ:US:2013:3.US.2272.12.1
sp. zn. III. ÚS 2272/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Víta Brožka, advokáta, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem PhD., advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012 č. j. 58 Co 70/2012-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 tak, že stěžovateli jakožto ustanovenému zástupci účastníka řízení přiznal na odměně a náhradě hotových výdajů částku 61 840 Kč. Shledal opodstatněnou námitku stěžovatele, že při stanovení výše odměny nemělo být aplikováno ustanovení §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž (v jeho prospěch) ustanovení §9 odst. 2 (správně §8 odst. 2) a §7 bod 6 v důsledku čehož výše odměny činila 9 860 Kč za jeden úkon právní služby do 31. 12. 2010 a 5 000 Kč od 1. 1. 2011 (§12a advokátního tarifu). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl (s podrobným zdůvodněním) k závěru, že některé (v rozhodnutí blíže specifikované) úkony právní služby (spočívající zejména v poradách se žalobkyní a jednání s protistranou) nebyly účelné; z celkových účtovaných 21 úkonů účelnými a doloženými shledal toliko čtyři úkony právní služby v roce 2010 a čtyři v roce 2011, včetně souvisejících náhrad hotových výdajů.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práv dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť odvolací soud rozhodl, aniž jej "upozornil na úmysl provést redukci počtu úkonů právní služby či nařídil k projednání odvolání jednání", přičemž je podle jeho názoru zřejmé, že nemohl k odlišnému závěru o počtu relevantních úkonů dospět jinak, než opakovaným dokazováním; v podrobnostech se pak stěžovatel vyjádřil k úvahám odvolacího soudu ohledně těch, u nichž dovodil, že nebyly účelnými, resp. doloženými.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Podmínkou zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů je tedy jen takové porušení jimi aplikovaného práva, jež stěžovateli způsobuje kvalifikovanou - ústavněprávně relevantní - újmu v jeho právním postavení.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci (o což výlučně v daném případě může jít) nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Odtud vyplývající podmínky pro zásah Ústavního soudu posuzované ústavní stížnosti nesvědčí.
Rozhodné je, že stěžovateli nepříznivý závěr odvolacího soudu nepostrádá racionální základnu a lze jej rozumně zastávat; jestliže jednotlivé (účtované) úkony zhodnotil z hlediska účelnosti oproti stěžovateli jinak, vycházeje z konkrétního průběhu řízení, jeho povahy a stěžovatelovy aktivity v něm, a své závěry adekvátně odůvodnil, nelze je považovat za nepřiměřené, natožpak "svévolné". Ani okolnost, že tak činil, aniž ve věci nařídil jednání, nepředstavuje zásadní vybočení ze standardů rozhodovací praxe obecných soudů, resp. nebyla nepředvídatelná.
K podpoře řečeného lze obecně k otázce účelnosti nákladů řízení též poukázat na právní závěr vyslovený v usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 180/02, podle nějž "posouzení účelnosti vynaložených nákladů je výlučnou záležitostí ve věci rozhodujících obecných soudů a jakkoliv nepříznivě může rozhodnutí zasáhnout majetkovou sféru stěžovatele, není v žádném případě schopné zasáhnout jeho ústavně zaručená základní práva" (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 435/06 či sp. zn. III. ÚS 791/07).
Stěžovatelova ústavní stížnost je tak návrhem zjevně neopodstatněným, a jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu