ECLI:CZ:US:2013:3.US.2275.13.1
sp. zn. III. ÚS 2275/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Sokolská 295, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. prosince 2011 č. j. 18 T 137/2010-338, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 9 To 292/2012-366 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2013 č. j. 7 Tdo 351/2013-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 23. 7. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. To s tvrzením, že porušila jeho základní práva a svobody zaručené čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř., k odvolání stěžovatele jako obviněného v celém rozsahu zrušil v záhlaví označený odsuzující rozsudek Okresního soudu ve Znojmě. Nově pak podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že stěžovatele coby obviněného uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona a podle §148 odst. 3 tr. zákona jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona uložil obviněnému také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva založeného za účelem podnikání, na dobu 7 let.
3. Podle rozsudku odvolacího soudu se stěžovatel trestného činu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti FOKS OIL, s. r. o., která byla plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) s čtvrtletním zdaňovacím obdobím, dne 27. 10. 2008 - v úmyslu zkrátit DPH - podal u Finančního úřadu ve Znojmě daňové přiznání k DPH (za zdaňovací období třetího čtvrtletí roku 2008), v němž uplatnil nárok na odpočet daně podle §72 zák. č. 235/2004 Sb. ve výši 1 967 540 Kč, a to na základě celkem (v rozsudku konkrétně uvedených) 15 faktur, jejichž předmětem plnění byl nákup nafty, a dodavatelem nafty obchodní společnost K Oil Křeček, s. r. o., o nichž věděl, že je nevystavil plátce daně na nich uvedený, a tím způsobil České republice škodu ve výši 1 967 540 Kč.
4. Krajský soud zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně z důvodu, že popis skutku nevyjadřoval subjektivní stránku jednání obviněného a uložený trest odnětí svobody v trvání 3 let považoval vzhledem k osobě obviněného za nepřiměřeně přísný. Jinak obviněného uznal vinným stejným trestným činem a uložil mu také stejný trest zákazu činnosti, když výrok o tomto druhu trestu pouze doplnil také o zákaz výkonu funkce člena kolektivního statutárního orgánu. V odůvodnění rozsudku krajský soud především rozsáhle argumentoval na podporu názoru přijatého již okresním soudem, podle kterého stěžovatel věděl, že ze strany jeho dodavatele šlo o falešné faktury, které nevystavil plátce daně na nich uvedený, že tedy nejde o normální poctivý obchod a že na jejich podkladě nemůže řádně uplatňovat odpočet na dani z přidané hodnoty.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné [podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.], neboť v podstatě aproboval rozsudky nižších soudů.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá následující.
7. Napadená rozhodnutí postrádají ve výroku základní náležitosti, zejména popis subjektivní stránky.
8. Subjektivní stránka je odůvodněna pouhým konstatováním, že stěžovatel jako jediný jednatel společnosti musel vědět o tom, že faktury nejsou pravdivé, což neodpovídá zjištěným skutečnostem.
9. Stěžovatel jednal s osobou, která se mu představila jako Jaroslav Vlasák. Nevěděl, jestli se jednalo o skutečnou osobu Jaroslava Vlasáka, či zda se někdo za tuto osobu vydával, neboť mu žádné osobní doklady nepředložil. V průběhu celého trestního řízení nebyla provedena rekognice.
10. Skutečnost, že společnost má dva účty, není nijak trestná a nijak nemůže nasvědčovat, že by zde mohlo být podezření z trestné činnosti.
11. Okolnosti prodeje společnosti nemají žádnou souvislost s údajnou trestnou činností. Průběh nákupu nafty a způsob platby za ni či její doprava jsou pak jako údajné důkazy zcela irelevantní.
12. Stěžovatel faktury řádně uhradil a zdanil i zisk, když zboží odebral a následně prodal dalším obchodníkům. Kromě subjektivní stránky tak není podle stěžovatele dána ani objektivní stránka trestného činu. Stěžovatel sám na finančním úřadu žádný nárok na odpočet neuplatnil a žádný odpočet nikdy sám výslovně nežádal. Nadměrný odpočet DPH však může uplatnit pouze a jedině konečný obchodník, což nebyla společnost stěžovatele. Názor obecných soudů, že trestný čin je dokonán tím, že obviněný podá daňové přiznání, není nijak podložen. Finanční prostředky nebyly vyplaceny a nebyly ani nijak vylákány, přičemž stěžovatel sám v tomto směru nečinil žádné kroky. Podáním daňového přiznání stěžovatel měl dokonat trestný čin podle §148 odst. 1 tr. zákona a způsobit tak škodu větší než 500 000 Kč, přičemž však DPH mu vyplaceno nikdy nebylo, ale naopak veškerý zisk z této transakce řádně zdanil. Nebylo tedy prokázáno, že by nějaká škoda vůbec vznikla, natož že by měla být tak vysoká.
13. Úpravou skutku ze strany obecných soudů nebyla zachována zákonná podmínka podle ust. §220 odst. 1 tr. ř. a samotná podstata žalovaného skutku, změnou právní kvalifikace došlo k podstatné změně skutkových okolností. Naopak soudy jsou vázány podanou obžalobou a nemohou překročit její rámec, kdy podaná obžaloba musí vycházet z usnesení o zahájení trestního stíhání.
14. Nad rámec stěžovatel uvedl, že došlo k porušení jeho práva beneficio cohaesionis, neboť k jeho odvolání krajský soud zpřísnil soudem prvního stupně uložený trest zákazu činnosti v tom směru, že namísto uloženého trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva na dobu 7 let, mu uložil tento trest, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva založeného za účelem podnikání na dobu 7 let.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
15. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl obviněným v trestním řízení, ve které byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
17. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
18. Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
19. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy ohledně spáchání shora citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo.
20. Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
21. Nad rámec Ústavní soud uvádí k jednotlivým námitkám následující.
22. Na námitku pod bodem 7. tohoto usnesení (zejména na námitku o nedostatku popisu subjektivní stránky ve výroku) již racionálně reagoval soud odvolací (str. 4) i dovolací (str. 4).
23. Názor, že stěžovatel musel vědět o nepravdivosti faktur (námitka sub bod 8. tohoto usnesení) byl racionálně vyargumentován např. odvolacím soudem (str. 4 a 5).
24. Na námitku uvedenou pod bodem 9. tohoto usnesení rozumně reagoval kupř. odvolací soud (str. 4 první odrážka) či okresní soud (str. 9 rozsudku). Obsahem argumentace odvolacího soudu je mimo jiné, že se seriózním obchodem se neslučuje způsob podnikání stěžovatele - nadto v miliónových částkách - v té podobě, že stěžovatel se s obchodním partnerem (podle stěžovatele měl navenek vystupovat jako Vlasák) měl scházet v obchodním centru Prahy, miliónové částky měly být předávány zde či na benzinkách hotově a stěžovateli stačilo prokázání se obchodního partnera jen výpisem z obchodního rejstříku. Tím soudy zjevně zamýšlely, že stěžovatel musel z velmi "nestandartních" okolností vědět či minimálně být srozuměn s tím, že nejde o normální poctivý obchod, že ve skutečnosti o Jaroslava Vlasáka nejde (ten skutečný Jaroslav Vlasák byl pak vyslechnut jako svědek), resp. že tato obhajoba stěžovatele je účelová. S námitkou o neexistenci rekognice se vypořádal odvolací soud např. na str. 4 rozsudku.
25. Lze přisvědčit námitce (bod 10. tohoto usnesení), že skutečnost, že společnost má dva účty, není nijak trestná apod. Nicméně stěžovatel zde opomíjí rovinu kontextuální, tedy že tato okolnost byla jednou z mnoha velmi nestandartních okolností podnikání stěžovatele (srov. i kontextuální argumentaci např. na str. 4 a 5 rozsudku odvolacího soudu). Shodnou výtku o izolovaném posouzení Ústavní soud uvádí k námitce stěžovatele pod bodem 11. tohoto usnesení.
26. Ani skutečnost, že stěžovatel faktury řádně uhradil a zdanil i zisk, když zboží odebral a následně prodal dalším obchodníkům, na ústavnosti napadených rozsudků nic nemění. Podstatou je totiž jiné; stěžovatel v daňovém přiznání uvedl daň (DPH) na vstupu ve výši 1 978 303 Kč, ačkoli musel být alespoň srozuměn s tím, že faktury vystavené společností Křeček jsou falešné, že je nevydal plátce daně na nich uvedených, že nejde o poctivý obchod a že proto na jejich podkladě nemůže řádně uplatňovat odpočet na DPH (str. 6 rozsudku odvolacího soudu, str. 10 rozsudku okresního soudu). S námitkami stěžovatele ohledně objektivní stránky trestného činu v tomto smyslu (srov. námitku sub bod 12. tohoto usnesení) se dostatečně vypořádal i Nejvyšší soud (str. 4 napadeného usnesení), který se vypořádal i s námitkou o nezachování podstaty skutku (námitka sub 13. tohoto usnesení, str. 4 dole usnesení Nejvyššího soudu).
27. Konečně nelze přisvědčit ani námitce uváděné nad rámec o porušení principu beneficium cohaesionis. Stěžovatel tuto námitku konkrétně argumentačně nenaplňuje, jen klade vedle sebe formulace výroku o tomto trestu ve srovnávaných rozsudcích. Pokud snad měl stěžovatel za to, že soud nalézací uložil trest zákazu činnosti jen u funkce statutárního orgánu, kdežto odvolací soud přidal sousloví "nebo člena kolektivního statutárního orgánu", nejde o obsahovou (významovou) změnu, nýbrž o zpřesnění obecnější formulace "funkce statutárního orgánu", když statutární orgán může být jak monokratický, tak kolektivní. I z odůvodnění rozsudku okresního soudu (str. 11), resp. teleologické argumentace tam uvedené, plyne, že se zákaz činnosti má vztahovat na statutární orgán jako takový (včetně kolektivního). Ba naopak, odvolací soud stěžovateli ve výroku trestu zákazu činnosti napomohl. Omezil jej totiž na obchodní společnosti nebo družstva založené za účelem podnikání. Podle §56 odst. 1 věty poslední obchodního zákoníku společnost s ručením omezeným a akciová společnost mohou být založeny i za jiným účelem (myšleno jiný účel než podnikání), pokud to zvláštní právní předpis nezakazuje. Rovněž družstvo může být založeno nejen za účelem podnikání, ale i k zajišťování hospodářských, sociálních anebo jiných potřeb svých členů (srov. §221 odst. 1 obchodního zákoníku). V důsledku výroku odvolacího rozsudku o trestu zákazu činnosti je proto stěžovatel oprávněn vykonávat funkci statutárního orgánu ve společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti a družstvu založeným i za jiným účelem než podnikání.
28. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu