ECLI:CZ:US:2013:3.US.2297.13.1
sp. zn. III. ÚS 2297/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené JUDr. Michalem Závodským, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. července 2012 č. j. 31 A 79/2011-146 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2013 č. j. 5 Ans 14/2012-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu osobně dne 26. 7. 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jejího základního práva na soudní ochranu a na ochranu majetku podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se správní žalobou domáhala vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovaným zahájit správní řízení ve věci odstranění "shnilé stavby dřevěných chlévků a černé stavby kotelny" ve vlastnictví manželů M. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl především následující. Na všechny podněty žalobkyně ohledně těchto staveb bylo po provedeném šetření řádně písemně reagováno. Ochrany před nečinností správního orgánu se žalobou dle §79 a násl. s. ř. s. nelze dovolávat proti jakékoli absenci činnosti správního orgánu. Žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu má své místo jen tehdy, pokud hmotné právo zakládá subjektivní nárok žalobce na vydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. V opačném případě je podání toliko podnětem, a nikoli návrhem, kterým je správní řízení zahájeno. To platí rovněž pro řízení podle §129 odst. 1 stavebního zákona (z roku 2006), upravujícího nařízení odstranění stavby. Vzhledem ke skutečnosti, že takové řízení nebylo z moci úřední zahájeno, nelze se žalobou ve smyslu §79 a násl. s. ř. s. domáhat ochrany proti nečinnosti správního orgánu. O nečinnost žalovaných by se v dané věci mohlo jednat jen tehdy, kdyby žalovaný řízení z moci úřední zahájil, ale dále by v něm nepostupoval, což se však nestalo. Ke svým závěrům krajský soud odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu i na odbornou literaturu.
3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou, když pro zahájení řízení o odstranění stavby nebyly naplněny zákonné podmínky, přičemž věc byla dlouhodobě oběma žalovanými prošetřována a stěžovatelka jimi byla o příslušných závěrech vyrozuměna. Nejvyšší správní soud odkázal na vlastní ustálenou judikaturu (např. rozsudek ze dne 7. 5. 2010 č. j. 5 Ans 5/2009-139), kde se s touto problematikou vypořádává.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti hlavně nesouhlasí s názorem správních soudů, podle kterého se žalobou proti nečinnosti nelze domáhat toho, aby bylo zahájeno řízení z moci úřední. Podle stěžovatelky je její dům ohrožen stavbami, které žádala odstranit, jedna z těchto staveb (kotelna) má využívat nezákonným a nepovoleným způsobem obvodovou zeď domu ve vlastnictví stěžovatelky. Právní názor soudů tak má podle stěžovatelky v podstatě značit nemožnost domoci se soudní cestou ochrany svých práv. Dále stěžovatelka namítla, že krajský soud měl stěžovatelku nejprve vyzvat k upřesnění žalobního návrhu, aby žalovala na vydání konkrétního rozhodnutí ve věci samé, resp. proti konkrétním rozhodnutím správních orgánů, a nikoli zahájení správního řízení či konstatování nečinnosti. Nejvyšší správní soud se s tím vypořádal tak, že v první linii poukázal na ustanoveného advokáta, který měl svými odbornými znalostmi zajistit ochranu práv a zájmů stěžovatelky, avšak nepřihlédl k existenci soudní povinnosti vyzvat stěžovatelku k odstranění vad podání bez ohledu na přítomnost zastoupení obhájcem. Stěžovatelka konečně namítla, že soudy odmítly provést navrhované důkazy v meritu věci (zda měly být stavby odstraněny či nikoli).
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby účastnicí v řízení před správními soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Třeba pro úplnost uvést, že zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Tak tomu je i v nyní napadené věci. Ústavní soud se totiž ve své judikatuře již otázkou stěžovatelkou nyní předloženou opakovaně zabýval, když v usnesení ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 1315/09 z ústavněprávních hledisek aproboval názor správních soudů, podle kterého se žalobou proti nečinnosti nelze domáhat toho, aby bylo zahájeno řízení z moci úřední. Nadto i skutkově šlo o problematiku v podstatě identickou, o odstranění stavby. Shodně rozhodl Ústavní soud i v usnesení ze dne 27. 2. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3027/07. Ústavní soud poukazuje i na usnesení ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 2813/09. V něm poukázal na to, že (mj.) názor soudů, podle něhož se žalobou proti nečinnosti nelze domáhat zahájení řízení z moci úřední, lze označit za souladný s právní úpravou, výkladovými standardy, přičemž demonstrativně poukázal i na výše citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1315/09.
9. Ústavní soud v nynější věci dodává následující argumentaci. Řízení zahajitelné výlučně z úřední povinnosti (a contrario návrhem) slouží a priori k ochraně veřejného zájmu a nikoliv k realizaci (ochraně) individuálních veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob. Proto není přiléhavý názor stěžovatelky, že jejím právům byla odepřena soudní ochrana. Pokud je stěžovatelka názoru o zásahu do jejích práv příslušnými stavbami (které usilovala na podkladě vlastního podnětu před správními orgány odstranit), soudní ochrana jí právním názorem správních soudů odepírána není, když se ochrany svého tvrzeného vlastnického práva může domáhat cestou žaloby v občanskoprávním řízení.
10. Ústavní soud nadto (k argumentaci citované vlastní judikatury i judikatury Nejvyššího správního soudu) podotýká, že podstatou řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu je výlučně ochrana práva na přiměřenou dobu řízení (před správním orgánem). Správní soud proto nijak nehodnotí meritum správní věci, nýbrž se omezuje na zjištění, zda dochází před správním orgánem k průtahům. Logika žaloby stěžovatelky však byla podstatně jiná. Aby teoreticky mohla být soudem uložena povinnost správnímu orgánu zahájit řízení o odstranění stavby ex officio, musel by soud nejdříve zkoumat, zda k zahájení řízení o odstranění stavby byly vůbec dány věcné podmínky (veřejný zájem); to by však byla již úvaha v rovině meritu správní věci (zda je dáno objektivně podezření o tzv. černé stavbě apod.), čímž by se správní soud dostával mimo smysl řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu.
11. Stěžovatelka namítala, že Nejvyšší správní soud ji nepřiléhavě odkazoval v upřesnění petitu na advokáta a opomenul poučovací povinnost soudu. Zde však stěžovatelka opomíjí hlavní argumentaci Nejvyššího správního soudu, podle které, i kdyby došlo k příslušné změně petitu, stejně by žaloba nemohla být úspěšná.
12. Konečně, zjevně neopodstatněným je i nesouhlas s odmítnutím jejích navržených důkazů. Dokazování totiž stěžovatelka hodlala vést k meritu věci (odstranění staveb), přičemž jak bylo vysvětleno, žaloba byla zamítnuta v podstatě z formálních důvodů (správní soudy se nemohly zabývat věcně tím, zda stavba má být odstraněna či nikoli).
13. Na základě uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu