ECLI:CZ:US:2013:3.US.2301.13.1
sp. zn. III. ÚS 2301/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. 76, 506 01 Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2013 č. j. 30 Cdo 988/2013-126, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2012 č. j. 1 Co 16/2012-89 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. září 2011 č. j. 16 C 67/2011-42, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. července 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud Nejvyššímu soudu, Vrchnímu soudu v Praze a Krajskému soudu v Hradci Králové uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 5.760,- Kč ve smyslu ust. §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. září 2011 č. j. 16 C 67/2011-42 zamítl žalobu, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal určení, že žalovaná Oblastní nemocnice Jičín a. s., svým jednáním, spočívajícím v tom, že neposkytla žalobci informace o zdravotním stavu jeho otce Josefa Radoně, o příčinách jeho úmrtí, včetně toho, zdali byla provedena pitva a jaký byl její výsledek, v nepředání Listu o prohlídce mrtvého Josefa Radoně, v neumožnění žalobci nahlížet do jeho veškeré zdravotnické dokumentace, v pořízení výpisů, opisů a kopií z ní, porušila právo žalobce na ochranu osobnosti, jmenovitě právo na informace, právo na posmrtnou ochranu zemřelého, právo na soukromí fyzické osoby, včetně respektování rodinného života a právo na ochranu zdraví. Dále soud zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaslat žalobci písemnou omluvu, v níž by projevila hlubokou lítost za popsané jednání a aby mu zaplatila 125 000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ust. §13 odst. 2 občanského zákoníku. Současně soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2012 č. j. 1 Co 16/2012-89 tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem I tak, že určil, že žalovaná svým jednáním, spočívajícím v neumožnění žalobci k jeho žádosti nahlížet do veškeré zdravotnické dokumentace jeho otce Josefa Radoně vedené žalovanou a pořizovat výpisy, opisy a kopie z této zdravotnické dokumentace, porušila právo na ochranu zdraví žalobce; v ostatním vrchní soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. dubna 2013 č. j. 30 Cdo 988/2013-126 jako nepřípustné odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jednání žalované, která mu na jeho žádost neposkytla informace o zdravotním stavu a příčinách úmrtí otce žalobce, je nutno považovat za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. Stěžovatel namítá porušení svého práva na informace, porušení práva na ochranu soukromí a rodinného života a porušení jeho práva uplatňovat posmrtnou ochranu osobnosti zemřelého.
Stěžovatel v řízení před obecnými soudy namítal, že neumožnění mu nahlédnout do veškeré zdravotnické dokumentace jeho zemřelého otce, vedené žalovanou a pořídit si výpisy, opisy a kopie z této zdravotnické dokumentace, představuje ze strany žalované neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele.
Stěžovatel poukazuje na to, že ačkoli Krajský soud v Hradci Králové a Vrchní soud v Praze zjistily, že žalovaná Oblastní nemocnice Jičín a. s., nepředala stěžovateli informace o zdravotním stavu otce žalobce a příčinách jeho úmrtí, a že žalovaná rovněž stěžovateli neumožnila nahlédnout do zdravotní dokumentace jeho otce a učinit si z ní výpisy, opisy či kopie v rozsahu, v jakém žalobce uzná za vhodné, oba soudy uzavřely, že k porušení práva na informace, práva stěžovatele na ochranu soukromí a rodinného života a k porušení jeho práva uplatňovat posmrtnou ochranu osobnosti zemřelého nedošlo. Tento závěr soudů je dle stěžovatele zcela vadný.
Stěžovatel dále namítá nepřiměřenost přiznaného zadostiučinění z důvodu nepromítnutí míry zavinění žalované při zásahu do práv stěžovatele do výše relutární náhrady stanovené odvolacím soudem, nezohlednění výjimečnosti a důležitosti práva, do kterého bylo zasaženo, intenzity a délky trvání zásahu ze strany odvolacího soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá porušení práva na spravedlivý proces, odepření výkonu spravedlnosti a přístupu k soudu, porušení práva na soudní ochranu a předvídatelnost postupu soudu a soudního rozhodnutí. Nejvyšší soud odmítl tzv. nenárokové dovolání stěžovatele (dle platné právní úpravy dovolání do 31. prosince 2012) z důvodu, že odvolací soud se nedostal do rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatel namítá, že neexistuje žádná judikatura, která řeší stěžovatelem vymezené právní otázky. Stěžovatel proto namítá nesprávnost tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá nesprávné posouzení náhrady nákladů řízení v řízení o ochraně osobnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je dle stěžovatele formalistické a protiústavní, vůbec nezohledňuje výhradní zavinění žalované na soudním řízení o ochraně osobnosti. Odvolací soud podle stěžovatele svévolně neaplikoval na zjištěný skutkový stav věci ust. §146 odst. 2 o. s. ř. a ust. §142 odst. 3 o. s. ř. ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Neumožnění žalobci nahlédnout k jeho žádosti do zdravotnické dokumentace jeho otce považoval odvolací soud za neoprávněný zásah do práva stěžovatele na ochranu zdraví, neboť neoprávněným zásahem není jen porušení osobnostního práva, ale postačující je i pouhé jeho ohrožení, které nelze při neznalosti genetických předpokladů vyloučit. Odvolací soud se proto ztotožnil se žalobcem, že údaje získané z rodinné anamnézy mohou přispět ke správné diagnostice chorob žalobce, že mohou vést k odpovídající prevenci odvíjející se od její znalosti. Naproti tomu odvolací soud již nesdílel názor žalobce, že došlo i k neoprávněnému zásahu do jeho soukromí, do práva na rodinný život, na informace a na posmrtnou ochranu Josefa Radoně. Tímto postupem žalované nedošlo k narušení vnitřní intimní sféry žalobce, ani k narušení jeho soužití s blízkými osobami a stejně tak nebyla narušena ani osobnostní práva zemřelého Josefa Radoně, aby byla potřebná ochrana jeho postmortálních zájmů. Protože odvolací soud zjistil skutečnost neoprávněného zásahu proti osobnostním právům žalobce, dovodil i odpovědnost žalované podle ust. §13 obč. zák., přičemž za přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu považoval žalobcem uplatněný požadavek na určení neoprávněnosti zásahu, a to v rozsahu, v němž došlo k neoprávněnému zásahu, s doplněním odvolacího soudu přidáním slov "k jeho žádosti", aby bylo vyjádřeno, že tento názor žalovaná již nezastává. Další žalobcem uplatněné nároky však již odvolací soud neshledal za přiměřené. Jestliže žalobci bylo vyhověno v požadavku určujícího výroku, nepovažoval odvolací soud za potřebnou omluvu shodného znění. V dané věci pak neshledal ani předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ust. §13 odst. 2 obč. zák. Vyšel z objektivního hlediska, které je pro posouzení věci rozhodující a přihlédl k tomu, že újma vzniklá žalobci nedosahuje takové intenzity, aby k jejímu vyvážení nepostačovalo žalobci přiznané morální zadostiučinění. O žalobci se žalovaná dozvěděla až po smrti jeho otce, o příčinách smrti ho informovala a žalobci faktický nepříznivý následek na jeho zdraví způsoben nebyl.
Uvedeným závěrům Vrchního soudu v Praze nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Pokud stěžovatel brojil proti výrokům o nákladech řízení, poukazuje Ústavní soud na svou dřívější judikaturu, ve které se opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž z hlediska denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Pro úplnost Ústavní soud dále připomíná, že ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95 konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Úvahu dovolacího soudu, zda jde o otázku zásadního právního významu (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.), tedy není Ústavní soud oprávněn zpravidla přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu