ECLI:CZ:US:2013:3.US.2312.13.1
sp. zn. III. ÚS 2312/13
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 27. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Vladimíra Cajze, CSc., zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem, AK se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013 č. j. 10 Cmo 44/2012-106 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012 č. j. 196 Cm 106/2009-74, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2013 se RNDr. Vladimír Cajz, CSc. (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o určení popřené pohledávky. Šlo o incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze (dále jen "dlužník" nebo "družstvo").
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 14. 6. 2012 Městský soud v Praze (dále jen "insolvenční soud") zastavil řízení o části žaloby, jíž se žalobce domáhal určení pravosti pohledávky na bezúplatný převod vlastnického práva ke specifikované bytové a nebytové jednotce a podílu na společných částech domu a pozemku, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u tamního soudu ve věci dlužníka (výrok I); zbývající část žaloby o určení pravosti pohledávky ve výši 100 200,- Kč z titulu dalšího členského vkladu a členského příspěvku žalobce do družstva insolvenční soud zamítl (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Konstatoval, že nárok žalobce jakožto člena družstva na převod vlastnického práva k bytové a nebytové jednotce a odpovídající části pozemku nebyl nárokem, který by šlo v insolvenčním řízení uplatnit přihláškou pohledávky. Ohledně pravosti žalobcovy peněžité pohledávky insolvenční soud dospěl k závěru, že nešlo o pohledávku, na jejíž uspokojení by měl žalobce právní nárok, a proto v této části žalobu zamítl.
Dne 10. 1. 2013 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek insolvenčního soudu ze dne 14. 6. 2012 ve výroku I změnil tak, že žalobu na určení, že žalobce má za dlužníkem ve výroku specifikovanou nepeněžitou pohledávku, zamítl; ve zbývajících výrocích II a III rozsudek potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Dne 30. 5. 2013 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 1. 2013, opírající se o dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., usnesením sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 odmítl jako nepřípustné podle §237 o. s. ř. (výrok I), a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že postupem insolvenčního soudu a odvolacího soudu bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s článkem 90 Ústavy České republiky, a právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Poukázal na ustanovení §173 a §285 odst. 4 a §5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a polemizoval se způsobem, jakým obecné soudy v jeho případě tato ustanovení aplikovaly. Dále poukázal na ustanovení §5 insolvenčního zákona a pojem "legitimní očekávání", které je "majetkem, jehož nabytí je legitimně očekáváno", a tvrdil, že jím uplatněná pohledávka za dlužníkem takovým majetkem byla.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávným právním posouzením pravosti jím v insolvenčním řízení uplatněných pohledávek porušily základní právo na spravedlivý proces, zaručené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jemuž koresponduje čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho civilní věci Ústavní soud opakuje, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců, zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Úlohou Ústavního soudu proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal.
Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo. Navíc věc posoudil i dovolací soud, který se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyrovnal s námitkami stěžovatelem opakovaně uplatněnými i v ústavní stížnosti.
Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací i odvolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadeného rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Stěžovatel v ústavní stížnosti správně konstatoval, že majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě může mít i formu tzv. "legitimního očekávání", plynoucího např. z pohledávky přiznané pravomocným soudním rozhodnutím, případně ze situace, kdy ohledně dostatečně určité pohledávky existuje velká pravděpodobnost, že bude obecnými soudy přiznána. V projednávaném případě však k zásahu do práva na ochranu vlastnictví resp. na pokojné užívání majetku ve smyslu výše citovaných článků Listiny a Dodatkového protokolu k Úmluvě podle přesvědčení Ústavního soudu nemohlo dojít, neboť obecné soudy svými rozhodnutími pouze sdělily, že ochranu svých majetkových práv stěžovatel musí uplatňovat jiným než jím zvoleným postupem.
Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu