ECLI:CZ:US:2013:3.US.2322.13.2
sp. zn. III. ÚS 2322/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Oblastní nemocnice Rychnov nad Kněžnou a. s., Jiráskova 506, Rychnov nad Kněžnou, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2012 č. j. 39 Cm 219/2011-55, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2013 č. j. 39 Cm 219/2011-66 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013 č. j. 12 Cmo 126/2013-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 5. 9. 2012 č. j. 39 Cm 219/2011-55 Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované Vlastě Peterové o zaplacení směnečné sumy 600 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že předložená směnka je neplatná pro neurčité datum splatnosti.
Usnesením ze dne 16. 1. 2013 č. j. 39 Cm 219/2011-66 tento soud zamítl návrh stěžovatele na vydání doplňujícího rozsudku, když uplatnil názor, že pro jeho vydání nepostačí argument, že se soud při rozhodování nezabýval dalším důvodem uplatněného nároku, jmenovitě existencí pohledávky vzniklé z titulu nezaplacení regulačních poplatků ve zdravotnictví. Též ústavní stížností napadeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze toto usnesení krajského soudu potvrdil, neboť se stěžovatel svým návrhem fakticky nedomáhal doplněním rozsudku o chybějící výrok, ale posouzení dalších skutkových tvrzení, jimiž svůj nárok odůvodnil.
V ústavní stížnosti stěžovatel výše uvedeným závěrům soudů oponuje s tvrzením, že mu soudy svým nesprávným postupem odepřely právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
V této věci shledává Ústavní soud určujícím, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, a především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami, obsaženými v jiných ústavních stížnostech v obdobných právních věcech, které Ústavní soud již dříve usneseními ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. 772/13, ze dne 24. 6. 2013 sp. zn. I. Ú 1593/13, ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 1732/13, ze dne 12. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1733/13 a sp. zn. I. ÚS 1730/13, jakož i ze dne 24. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 1731/13 odmítl jako opožděné v části, v níž směřovaly proti rozsudkům krajského soudu (jimiž bylo rozhodnuto o žalobách na plnění) a zčásti jako nepřípustné, jestliže stěžovatel před jejich podání nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (jmenovitě dovolání k Nejvyššímu soudu).
Ani nyní nemá Ústavní soud důvodu se jakkoliv odchýlit od závěrů, vyslovených ve výše uvedených rozhodnutích; stěžovateli jsou dostatečně známy, proto postačí na podrobná odůvodnění těchto usnesení odkázat.
Z posuzované ústavní stížnosti a k ní přiložených listin je totiž zjevné, že v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2012 č. j. 39 Cm 219/2011-55 jde (i zde) o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, jestliže napadený rozsudek byl stěžovateli doručen již dne 13. 9. 2012, pročež musí být odmítnut [§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění do 31. 12. 2012]; přitom návrh na doplnění rozsudku podle §166 odst. 1 o. s. ř. ani rozhodnutí o něm nemá na běh lhůty pro podání ústavní stížnosti žádný vliv.
V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze a jemu předcházejícímu usnesení krajského soudu o návrhu na vydání doplňujícího rozsudku, jde pak - stejně jako v předchozích (výše označených) věcech - o návrh nepřípustný, neboť platí, že "účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se může domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb." (srov. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13); takto však stěžovatel nepostupoval a proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele odmítnout i v této části [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.].
K odmítnutí návrhu podle označených ustanovení zákona o Ústavním soudu je povolán soudce zpravodaj.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj