ECLI:CZ:US:2013:3.US.2333.13.1
sp. zn. III. ÚS 2333/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Vladimíra Krutského, zastoupeného Mgr. Kateřinou Kavkovou, advokátkou se sídlem Mníšek pod Brdy, F. X. Svobody 41, a 2. Jarmily Krutské, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011 č. j. 15 Co 407/2010-88 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 2. 2010 č. j. 26 C 118/2008-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo doručeno podání stěžovatelů, které nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků [§34, §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a pro řízení před Ústavním soudem nebyli stěžovatelé zastoupeni advokátem (§30, §31 zákona o Ústavním soudu). K odstranění formálních a obsahových nedostatků podání, jakož i nedostatku povinného zastoupení advokátem, byli vedeni písemnými výzvami, doručenými jim dne 12. 8. 2013, resp. 13. 8. 2013, v nichž byli též upozorněni, že nestane-li se tak ve lhůtě 30 dnů, bude návrh odmítnut. Dostalo se jim náležitého poučení, jaké náležitosti má návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem obsahovat, a jakými nedostatky oproti tomu trpí.
Zatímco stěžovatelka vytčené vady neodstranila, stěžovatel tak učinil, a v opravené ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydané v jeho občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 2. 2010 č. j. 26 C 118/2008-63 zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal po advokátce JUDr. Lence Vančatové 1 403 250,66 Kč a 79 342 Kč z titulu náhrady škody, způsobené mu nesprávným poskytnutím právních služeb žalovanou a zmařením vymáhání jím tvrzené pohledávky v prve uvedené výši vůči společníkům společnosti A1TG, s. r. o., ze smlouvy uzavřené dne 11. 5. 1998 (druhá částka pak vystihuje náklady prohraného soudního sporu). Soud rozhodnutí odůvodnil tím, že v době převzetí zastoupení žalovanou (dne 17. 6. 2002) byl již stěžovatelův nárok promlčen, neboť tříletá promlčecí doba počínající svůj běh jeden rok po uzavření smlouvy marně uplynula v květnu 2002, a žalovaná již nemohla stěžovateli účinně pomoci.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2011 č. j. 15 Co 407/2010-88 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen tak, že žalovanou zavázal zaplatit stěžovateli částku 79 342 Kč, a jinak jej potvrdil. Konstatoval, že smlouva, z níž stěžovatel dovozoval svůj nárok, je "bezcennou" listinou, z níž nelze dovodit žádný konkrétní závazek "ručitelů" vůči "věřitelům", přisvědčil - kromě toho - závěru soudu prvního stupně o promlčení stěžovatelovy pohledávky, a nadto jej doplnil i úsudkem, že žaloba nemohla být úspěšná také pro nedostatek pasivní legitimace žalovaných fyzických osob, neboť ta mohla svědčit jen společnosti A1TG, s. r. o. K přiznání částky 79 342 Kč představující náhradu nákladů řízení, které stěžovatel jako procesně neúspěšný účastník zaplatil žalovaným, odvolací soud uvedl, že žalovaná advokátka si měla být vědoma neúspěšnosti žaloby, a proto ji v zájmu ochrany stěžovatele podávat neměla, aby jej nevystavila nebezpečí nákladových následků procesního neúspěchu.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 5. 2013 č. j. 25 Cdo 3839/2011-152 odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel požaduje právní posouzení skutkového stavu, který v řízení nebyl prokázán (jestliže naopak bylo zjištěno, že dal pokyn žalované advokátce k uplatnění nároku proti společníkům, zatímco žalobu proti společnosti vyloučil, přičemž chybí skutkový podklad i pro závěr, že přišel o plnění, jež by reálně mohl obdržet též od společnosti A1TG s. r. o.), pročež nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti trvá na tom, že ho žalovaná poškodila, neboť nezvážila všechny možnosti, které mu právní řád skýtal k ochraně práva, jmenovitě jej nepoučila o tom, že pohledávku nelze vymáhat po fyzických osobách jako společnících, nýbrž jako po jednatelích, kteří na základě ustanovení §194 odst. 5 a 6 obchodního zákoníku ručí za závazky společnosti, včetně škody mu způsobené; nárok z tohoto titulu v době převzetí právního zastoupení žalovanou pak podle jeho názoru promlčen nebyl.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a o ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde tudíž nejde. Že by "zhojení" nedostatku pasivní legitimace žalovaných odkazem na ustanovení §194 odst. 5 a 6 obchodního zákoníku bylo způsobilé založit odlišné hodnocení posuzovaného nároku jako promlčeného, stěžovatel blíže nedokládá; ostatně proti jednatelům společnosti (event. též jiným fyzickým osobám) žaloba právě podána byla (věc skončila jejím zamítnutím - sp. zn. 3 C 301/2005 Okresního soud Praha - západ), a případná jiná právní kvalifikace žaloby na tom nic nemění.
Odůvodnění odvolacího a dovolacího soudu jsou úplná a výstižná, a lze na ně odkázat.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost ve vztahu ke stěžovateli jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost ve vztahu ke stěžovatelce odmítl dle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro neodstranění vad podání a k dispozici bylo rovněž její odmítnutí dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podanou osobou neoprávněnou, neboť stěžovatelka nebyla účastníkem řízení před obecnými soudy, z nichž ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu