ECLI:CZ:US:2013:3.US.2341.13.1
sp. zn. III. ÚS 2341/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky ARKTIDA spol. s r. o., IČ 46993011, se sídlem v Brně, Hviezdoslavova 1158/47, zastoupené JUDr. Romanem Schneiderem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013 č. j. 30 Cdo 2221/2012-122, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2012 č. j. 58 Co 564/2011-77 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. srpna 2011 č. j. 15 C 123/2011-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností, která splňuje formální požadavky návrhu podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 8. 2011 č. j. 15 C 123/2011-35 uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit žalobkyni (stěžovatelce v řízení před Ústavním soudem) částku 115 000 Kč, a co do částky 5 588 157 Kč žalobu zamítl. Rozhodl tak o nároku stěžovatelky na náhradu škody a nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 Cm 65/97 (dále jen "posuzované řízení").
3. Městský soud v Praze doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně, ze kterých shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce tohoto řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně však posoudil nárok ve výši 1 920 000 Kč, označený žalobkyní za "nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích", nikoli jako nárok na náhradu nemajetkové újmy, ale coby nárok na náhradu majetkové škody. Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala vztah příčinné souvislosti mezi škodou a nesprávným úředním postupem, rozsudek soudu prvního stupně co do jeho vyhovujícího výroku změnil tak, že žalobu zamítl, co do zamítnutí žaloby rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání proti měnícímu výroku odmítl jako zjevně nedůvodné a dovolání proti potvrzujícímu výroku odmítl jako nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., v tehdy platném znění.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí i průběh řízení před obecnými soudy, jež těmto rozhodnutím předcházela, netřeba rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka svou ústavní stížnost opírá o tvrzení, že k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, a na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem (viz sub 1), došlo z toho důvodu, že bez ohledu na to, že soudy všech stupňů sice shledaly ve věci nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, přitom jí však žádnou náhradu škody ani přiměřené zadostiučinění nepřiznaly. Odvolaly se na tu okolnost, že o původně uplatněné pohledávce nebylo rozhodnuto a je tedy otázkou, zda by žalobě bylo vyhověno či nikoliv. V tom však spočívá dle stěžovatelky jádro problému, když nebylo rozhodnuto právě z důvodu nepřiměřené délky řízení. Proto jí nelze tuto skutečnost přičítat k tíži, zpochybňovat oprávněnost jejích nároků a popírat příčinnou souvislost mezi těmito skutečnostmi.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle které je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, jakousi "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů.
8. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je možný jen v situaci, kdy je jejich rozhodování stiženo tzv. kvalifikovanými vadami spočívajícími v porušení ústavnosti. V případě interpretace a aplikace "podústavního" práva by to znamenalo, že obecné soudy nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustily (z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelné) excesu v soudním rozhodování, spočívající v nerespektování kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, popřípadě, který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů.
9. V projednávané věci taková nepředvídatelná interpretační libovůle zjištěna nebyla. Stejně tak nebyl zjištěn extrémní rozpor s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti při posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi škodou a nesprávným úředním postupem. Jestliže za tohoto stavu věci nalézací a odvolací soudy neshledaly splnění jednoho ze zákonných předpokladů vzniku nároku na náhrady škod (škoda, nesprávný úřední postup a kauzální nexus mezi nimi), není důvod pro zásah Ústavního soudu.
10. Stěžovatelka vychází v ústavní stížnosti z předpokladu, že v původním soudním řízení rozhodnuto nebylo právě z důvodů nepřiměřené délky řízení, což jí nelze klást k tíži, kdežto obecné soudy podle jejího názoru vyšly ústavně vadně z toho, že jí nemohlo být vyhověno proto, že o její původně uplatněné pohledávce (v řízení zatíženém průtahy) nebylo rozhodnuto a je tudíž sporné, zda by její žalobě bylo vyhověno či nikoliv.
11. Tato stěžovatelčina výchozí premisa zcela neodpovídá průběhu řízení před obecnými soudy a její procesní aktivitě. V něm odvolací soud dospěl ve vztahu k tvrzení stěžovatelky k závěru, že své tvrzení neprokázala, když už z jí podaného návrhu na nařízení předběžného opatření bylo zřejmé, že si byla vědoma insolvence dlužníka, neboť označila pouze jednu nemovitost zatíženou zástavním právem, a současně tvrdila, že žalovaná pohledávka mnohonásobně převyšuje hodnotu majetku žalovaného. Navíc své pouze blanketní odvolání do zamítavého usnesení o nařízení předběžného opatření vzala stěžovatelka u Vrchního soudu v Olomouci bez bližšího odůvodnění zpět (blíže vše s. 4 rozsudku odvolacího soudu), takže podle odvolacího soudu nevyvinula aktivitu k tomu, aby alespoň částečně uspokojení své zažalované pohledávky zajistila. Tuto argumentaci odvolacího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nerozporuje.
12. Ústavní soud konstatuje, že napadená soudní rozhodnutí jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, podle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu na ně postačí odkázat (zejména s. 4 a 5 rozsudku odvolacího soudu), jak to umožňuje novelizované znění §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu za předpokladu, že se s nimi (z ústavně právních hledisek) Ústavní soud ztotožnil (srov. shodně například usnesení ze dne 15. ledna 2013 sp. zn. I. ÚS 4469/12 či usnesení ze dne 16. ledna 2013 sp. zn. I. ÚS 2519/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
13. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu