ECLI:CZ:US:2013:3.US.2356.13.1
sp. zn. III. ÚS 2356/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. A., právně zastoupené JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hlavní 40, 624 00 Brno, proti příkazu k prohlídce jiných prostor ze dne 31. 5. 2013 č. j. 0 Nt 3053/2013-9, vydanému soudcem Okresního soudu v Olomouci, kterým byla nařízena prohlídka nebytových kancelářských prostor advokátní kanceláře R. A., v prostorách rodinného domu vlastníka T. B., včetně všech jejich součástí a příslušenství, které využívá k výkonu advokátní praxe R. A., za účasti Okresního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a 2) Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, jež splňuje náležitosti návrhu dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci pro údajné porušení ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost obydlí dle článku 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nadto se domnívá, že soudní příkaz "nevykazuje znaky náležitého soudního přezkoumání, a tudíž nesplňuje požadavek ust. čl. 12 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR".
V petitu ústavní stížnosti navrhuje stěžovatelka, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadený příkaz k prohlídce jiných prostor a aby zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že Okresní soud v Olomouci vydal dne 31. 5. 2013 pod stejným číslem jednacím 0 Nt 3053/2013-9 ještě příkaz k domovní prohlídce bytu na adrese B., včetně všech jeho součástí a příslušenství, který užívá k bydlení podezřelá R. A. (tj. stěžovatelka v nynější věci) a podezřelý R. D. Proti tomuto příkazu k domovní prohlídce byla podána R. A. a R. D. samostatná ústavní stížnost, která je u Ústavního soudu projednávána pod sp. zn. III. ÚS 2355/13.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, z obsahu soudního příkazu obecného soudu napadeného ústavní stížností a z vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení se zjišťuje:
Policejním orgánem - Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno - je pod sp. zn. ÚOOZ-872/TČ-2012 postupem před zahájením trestního stíhání podle §158 a násl. tr. řádu prověřováno podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku a úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Trestnou činností měla být způsobena škoda ve výši cca 120 milionů Kč ke škodě Československé obchodní banky, a. s., a ke škodě majetkové podstaty obchodní společnosti RESIDENCE BRNO spol. s. r. o. (v konkursu). Na páchání trestné činnosti v rámci organizované zločinecké skupiny několika spolupachatelů se měla podílet též stěžovatelka ze své pozice insolvenčního správce obchodní společnosti MINTOM s. r. o. (v konkursu). Stěžovatelka je podezřelá z různých podvodných machinací, např. z toho, že do soupisu majetkové podstaty společnosti MINTOM zahrnula nemovitosti ve vlastnictví společnosti RESIDENCE BRNO. Úkony trestního řízení ve smyslu §158 odst. 3 tr. řádu byly zahájeny dne 19. 3. 2012.
Nad uvedeným trestním řízením vykonává dozor Vrchní státní zastupitelství v Olomouci pod sp. zn. 5 VZV 408/2012.
Na návrh státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 29. 5. 2013 vydal dne 31. 5. 2013 soudce Okresního soudu v Olomouci Mgr. Petr Bednář příkaz k prohlídce prostor advokátní kanceláře stěžovatelky na adrese B.
Prohlídka advokátní kanceláře stěžovatelky měla být provedena dne 5. 6. 2013 za přítomnosti stěžovatelky a za přítomnosti zástupce České advokátní komory Mgr. Pavla Kopa. Před provedením prohlídky v rámci předchozího výslechu ve smyslu §84 tr. řádu prohlásila stěžovatelka, že policistům dobrovolně vydá veškeré písemnosti, které mají souvislost s obchodní společností MINTOM s. r. o. a umožní jim stažení (okopírování) elektronických dat, uložených v jejím počítači, souvisejících s touto společností. Policisté poté na místě pořídili xerokopie stěžovatelkou předložených relevantních písemností a provedli zálohování označených a vydaných dat z počítače na externí disk. Originály listin a počítač byly ponechány v advokátní kanceláři. Protože dobrovolným vydáním věcí bylo dosaženo cíle plánované prohlídky, bylo upuštěno od prohlídky advokátní kanceláře.
O všech popsaných úkonech byl do policejního spisu sepsán protokol, který byl bez námitek podepsán všemi zúčastněnými osobami (i stěžovatelkou).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí celou řadu konkrétních námitek proti soudem vydanému příkazu k prohlídce nebytových prostor, zejména:
* příkaz k prohlídce jiných prostor prý naprosto nedostatečně odůvodňuje, proč byla prohlídka provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon;
* příkaz nedostatečně odůvodňuje, proč vůbec má být prohlídka provedena;
* příkaz nedostatečně vymezuje údajnou prověřovanou trestnou činnost, kvůli níž je vůči stěžovatelce prohlídka jiných prostor konána;
* prohlídka jiných prostor je v rozporu s principem proporcionality, neboť sledovaného výsledku mohlo býti dosaženo použitím mírnějších prostředků, které by nepředstavovaly zásah do ústavně chráněných práv stěžovatelky;
* příkaz, ačkoli byl formálně vydán soudem, prý "po materiální stránce nevykazuje znaky náležitého soudního přezkoumání".
Stěžovatelka se domnívá, že vydaný soudní příkaz k prohlídce jiných prostor je v rozporu s požadavky, vyslovenými v judikatuře Ústavního soudu, konkrétně v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/09, IV. ÚS 3370/10, III. ÚS 287/96, I. ÚS 3369/10, II. ÚS 3073/10, II. ÚS 362/06, I. ÚS 536/06, II. ÚS 1940/10, IV. ÚS 469/04, II. ÚS 1098/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou zveřejněna v internetové databázi NALUS - viz http://nalus.usoud.cz), jakož i s judikátem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Niemitz proti Německu (stížnost č. 13710/88).
IV.
K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení, tj. Okresní soud v Olomouci, Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Útvar pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno.
Všichni účastnící zrekapitulovali dosavadní průběh řízení a vyslovili přesvědčení, že jejich postup byl zákonný a souladný s ústavněprávními požadavky. Navrhují proto zamítnutí, resp. odmítnutí ústavní stížnosti. Protože tato vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by nebyly stěžovatelce známy, nezasílal je Ústavní soud stěžovatelce k replice.
V.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti mj. vyplývá, že eventuální důsledky pravomocných rozhodnutí, resp. zásahů orgánů veřejné moci, vůči nimž ústavní stížnost směřuje, musí být nezvratitelné, tj. nemohou být napraveny jinými prostředky, které k nápravě poskytuje právní řád jako celek. Proto proti rozhodnutím a postupům, realizovaným orgány činnými v přípravném trestním řízení, nelze zpravidla brojit ústavní stížností, protože většina úkonů přípravného řízení má toliko prozatímní povahu a nezpůsobuje nezvratné důsledky. Námitky proti úkonům přípravného řízení lze zpravidla předložit v dalším průběhu trestního řízení, zejména ve stadiu řízení před soudem, lze též uplatnit řádné a mimořádné opravné prostředky před obecnými soudy. Z tohoto pravidla nepřezkoumávání mezitímních rozhodnutí a úkonů přípravného řízení připouští judikatura Ústavního soudu pouze několik výjimek - především tam, kde jde o zásahy do osobní svobody (ve vazebních věcech) nebo jde o velmi intenzivní a hrubé zásahy do jiných fundamentálních základních práv.
Obecně platí, že v trestních věcech náleží ochrana práv stíhaných osob především orgánům činným v trestním řízení a zejména obecným soudům; kasace rozhodnutí Ústavním soudem nebo jiné jeho zásahy jsou přípustné jen v případě intenzivního porušení práv, majícího ústavněprávní relevanci.
V posuzované věci bylo zapotřebí především zvážit, zda vůbec mohlo dojít k tvrzenému zásahu do stěžovatelčiných základních práv za situace, kdy příkaz k prohlídce byl sice soudem vydán, avšak následný procesní postup se omezil toliko na předchozí výslech podle §84 tr. řádu, při němž stěžovatelka sama dobrovolně vydala hledané věci a policejní orgán proto k vlastnímu provedení prohlídky vůbec nepřikročil. Ústavní soud dospěl k závěru, že za takové skutkové konstelace k dokonanému zásahu do nedotknutelnosti obydlí či jiných prostor vůbec nemohlo dojít a že pouhá přítomnost policejního orgánu v takové prostoře není ani "prohlídkou". O protiústavní zásah by v takovém případě mohlo jít např. tehdy, kdyby nezákonný příkaz k prohlídce byl zneužit k neoprávněnému nátlaku na podezřelého či obviněného. Takový postup by mohl být eventuálně posuzován jako donucování k sebeobvinění, jímž by mohlo dojít k porušení zásady nemo tenetur se ipsum accusare, zakotvené v článku 37 odst. 1 a v článku 40 odst. 4 Listiny a v článku 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V této věci však Ústavní soud žádný takový protiústavní postup neshledal.
V projednávané věci napadený příkaz k prohlídce jiných prostor a postup orgánů činných v trestním řízení nevykazují vady, které jim stěžovatelka vytýká, případně jiné vady, jež by mohly vést ke kasačnímu zásahu ze strany Ústavního soudu.
V podrobnostech lze k jednotlivým stěžovatelčiným námitkám uvést:
Neodkladnost úkonu je v napadeném příkazu dostatečně odůvodněna poukazem na charakter trestné činnosti, její plánovitost, rozpracovanost a na organizovanost osob podezřelých z páchání trestní činnosti a z toho vyplývající riziko, že stopy této trestné činnosti mohou být snadno likvidovány. Vzhledem k povaze hledaných věcných důkazů (listiny v držení stěžovatelky, elektronická data uložená v paměti jejího počítače) lze pokládat tyto úvahy o hrozbě zničení důkazů za reálné; takto odůvodněné rozhodnutí nesvědčí o možném zneužití úkonu a vyhovuje požadavku určitosti.
Neobstojí ani námitka o nedostatečném vymezení trestné činnosti, jež má být policejními orgány prověřována. Ústavní soud konstatuje, že orgány činné v trestním řízení se při vydávání příkazu k prohlídce náležitě zabývaly posouzením, zda je dáno důvodné podezření, že v prostorách je věc důležitá pro trestní řízení (§82 odst. 1, 2 tr. řádu). Ústavní soud ovšem připomíná, že rozhodování o důvodech pro nařízení prohlídky může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty), protože v přípravném řízení shromážděné důkazy a jiné informace nejsou úplné. Důvodem pro zrušení napadeného příkazu Ústavním soudem by mohlo být toliko zcela absentující odůvodnění příkazu či jiný závažný exces, mající ústavněprávní dimenzi - takovéto pochybení však v dané věci zjištěno nebylo.
Za připomenutí stojí též to, že ust. §82 odst. 1, 2 tr. řádu nepožaduje jako podmínku k nařízení prohlídky, aby prohledávané prostory patřily osobě, která sama je podezřelá z páchání trestné činnosti. Jinými slovy řečeno, prohlídka může být provedena i u "třetí osoby", která s pácháním trestné činnosti nemá nic společného; jedinou podmínkou je, aby existovalo důvodné podezření, že v prostorách se nalézá věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení.
V odůvodnění příkazu k prohlídce je dostatečně a transparentně popsáno, na základě jakých skutečností policejní orgány usuzují na podezření z páchání trestné činnosti a na to, že v nebytových kancelářských prostorách advokátní kanceláře stěžovatelky se mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení. Je např. zmíněno podezření z "řízeného krachu" obchodních společností RESIDENCE Brno, s. r. o. a MINTOM s. r. o., v níž stěžovatelka vykonávala funkci insolvenčního správce, podezření z vyvádění majetku do jiných společností, převod finančních částek z bankovních účtů obchodních společností na soukromý účet Rastislava Růžičky, nesplácení bankou poskytnutého úvěru, personální propojení operujících obchodních společností apod. Odůvodnění příkazu také konkrétně označuje některé informační zdroje, z nichž je usuzováno na podezření z trestní činnosti, např. na vysvětlení podaná J. B. a I. R. Z odůvodnění je patrno, že část informací nasvědčujících podezření z trestní činnosti je čerpána z operativně pátracích prostředků; jejich aplikace je v etapě před zahájením trestního stíhání v souladu se zákonem a Ústavní soud neshledal žádné náznaky jejich zneužití.
Ústavní soud tedy konstatuje, že argumentace obecného soudu v napadeném příkazu je transparentní a srozumitelná a nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení. Pro stručnost lze na toto odůvodnění příkazu odkázat.
Stěžovatelkou namítaný rozpor napadeného příkazu s citovanou předchozí judikaturou Ústavního soudu nebyl shledán; zmiňované judikáty se opírají o odlišný skutkový základ.
Ač to stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně nezmiňovala, zabýval se Ústavní soud též potenciálním ohrožením "advokátního tajemství" a možností nepřípustného zásahu do výkonu advokacie. Ústavní soud v řadě svých judikátů zdůraznil význam advokátního tajemství jako předpokladu pro řádný výkon advokacie a poskytl mu ústavněprávní ochranu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2894/08, dostupný v internetové databázi NALUS). Zároveň však opakovaně vyslovil souhlas s tezí, že "institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb, nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti. Tím by totiž došlo k nepřípustnému a účelovému nadřazování uvedené "procesní" hodnoty nad hodnoty základních práv a svobod, k jejichž naplňování má stát pozitivní povinnost, jež se realizuje mimo jiné právě v trestním řízení" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 889/10).
V nyní projednávané věci Ústavní soud žádná ústavněprávní pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal. Procesní institut prohlídky prostor, v nichž advokát vykonává advokacii, upravený v §85b tr. řádu, je legitimním nástrojem, představujícím ústavněprávně přípustný zásah do domovní svobody a do práva na výkon advokacie. Aplikace tohoto institutu v posuzovaném případě byla shledána jako korektní.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v postupu obecného soudu namítaný zásah do základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu