infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.10.2013, sp. zn. III. ÚS 2359/12 [ usnesení / KŮRKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2013:3.US.2359.12.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2013:3.US.2359.12.2
sp. zn. III. ÚS 2359/12 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky COPULA INVESTMENTS LIMITED, se sídlem Nicosia, Akropoleos, 2012 Savvides Center 59-61, Kyperská republika, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2012 č. j. 1 VSPH 367/2012-B-111, spojené s návrhem "in eventum" na zrušení ustanovení: čl. I bodu 13., §200 odst. 2, 3, 4, 5, bodu 18. odst. 3, čl. II. bod 1. část první věty "jestliže v nich dosud nebylo vydáno rozhodnutí o úpadku", a celá část za středníkem zákona č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona se odmítají. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze. Dále se stěžovatelka domáhala návrhem "in eventum", aby Ústavní soud derogoval výše uvedená zákonná ustanovení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2012 č. j. MSPH 95 INS 2027/2010-B-98 odmítl popěrný úkon stěžovatelky, kterým (v insolvenční věci dlužníka Domus Group, s. r. o.) popřela pohledávku věřitele č. 1 Mediaedge:cia Czech Republic, s.r.o. ve výši 14 959 639,17 Kč co do její pravosti. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.). V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je "ve své podstatné části absolutně nesrozumitelné a nelogické", neboť užívá "navzájem se vyvracející přísudky" ("nebylo lze" a "by nebylo lze"), a dále dovozuje, že vrchní soud byl povinen "veškeré své relevantní úvahy popsat v napadeném usnesení", a nikoli "jen odkázat na své rozhodnutí". Podle stěžovatelky odvolací soud nedocenil, že "v právním státě nemůže existovat situace, v níž by se nositel práva nemohl domoci ochrany u soudu", přičemž před účinností zákona č. 69/2011 Sb. "zde existoval protiústavní stav", který "nelze udržovat s odkazem na účinnost novely zákona". Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že uvedená situace nastala tím, že zákonodárce novelu "vztáhl de facto" pouze na ta insolvenční řízení, u kterých se přezkumná jednání o popřené pohledávce konala nejdříve tři pracovní dny poté, co nabyla účinnosti, přičemž popěrné právo jí nemohlo být odepřeno pouze z důvodu jí oponovaného normativního řešení, které zákonodárce přijal. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Z hlediska ústavněprávního může být v dané věci posouzena pouze otázka, zda usnesení Vrchního soudu v Praze nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci, kterým by mohlo být porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Tak tomu - ve smyslu uvedeného výkladu - zásadně být nemůže tehdy, jestliže soud postupoval v souladu s rozhodnými podústavními právními předpisy [zejména příslušnými ustanoveními zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], resp. aniž by se od nich relevantně odchýlil, a jestliže současně dbal respektu k normám práva ústavního; v takovém případě nemůže Ústavní soud činit závěr, že řízení bylo vedeno způsobem, který ve svém důsledku zasahuje do základních ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. Relevantní těžiště posuzovaného sporu - jak se podává z výše uvedeného - spočívá výlučně v rovině právního posouzení věci. Vrchní soud v Praze (ve shodě s usnesením Městského soudu v Praze) založil ústavní stížností napadené usnesení na zjištění, že datum konání přezkumného jednání insolvenční soud uvedl v rámci usnesení o úpadku ze dne 20. 4. 2010 a určil je na 17. 6. 2010, přičemž stěžovatelka (která svoji pohledávku přihlásila podáním ze dne 20. 5. 2010, a tedy ji bylo známo i datum konání přezkumného jednání) učinila svůj popěrný úkon ohledně pohledávky věřitele č. 1 písemným podáním doručeným insolvenčnímu soudu až dne 25. 1. 2012, po dni konání přezkumného jednání, na němž později popíraná pohledávka již byla zjištěna, a tím tento úkon nemohl mít účinky popření včasného. Bez ambice hodnotit věcnou správnost stěžovatelkou oponovaného rozhodnutí vrchního soudu pokládá Ústavní soud za vhodné uvést, že právní názory jím uplatňované ve vztahu k otázce včasnosti popěrného úkonu nelze mít za prima facie nesprávné ani z pohledu související judikatury Nejvyššího soudu [srov. usnesení ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 29 ICdo 7/2012 a ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 29 NSČR 51/2012, resp. ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 29 NSCR 54/2012, odvíjející se z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. 7. 2010 (241/2010 Sb., N 133/58 SbNU 67)]. Stojí pak za zaznamenání (se zřetelem k předvídatelnosti uplatněného výkladu), že též předchozí úprava obsažená v §21 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, stanovila, že písemné popření, které dojde do soudního spisu po skončení přezkumného jednání, již nemůže vyvolat konkursním věřitelem zamýšlené účinky, neboť popřením napadaná pohledávka je již mezitím zjištěna (viz Zelenka, J., Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. Praha: Linde, 2002, s. 595). Již jen k připomenutí širšího kontextu lze zmínit, že podle §200 odst. 2 ins. zák. ve znění zákona č. 69/2011 Sb. se k popření pohledávky přihlášeným věřitelem přihlíží, jen obsahuje-li podání všechny náležitosti a je-li doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání o popřené pohledávce. Z hlediska výše identifikované rozhodovací praxe dovolacího soudu neobstojí ani stěžovatelčin předpoklad, že coby věřitel nemohla (při nečinnosti insolvenčního správce a insolvenčního soudu) převzít rozhodnou procesní aktivitu a účinně uplatnit u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil. Ani stěžovatelčiny námitky proti formulační nepřesnosti v části odůvodnění napadeného usnesení, natožpak odkazu na jiné soudní rozhodnutí, které je stěžovatelce dostupné (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60), nejsou způsobilé posunout věc její ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny, a že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí, bylo vyloženo již v předchozím. Shrnutím řečeného je namístě závěr, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl. Je-li ústavní stížnost odmítnuta proto, že je zjevně neopodstatněná z jiných důvodů, není logického podkladu ani pro věcné projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení [§64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], a takový návrh proto musí být (senátem) odmítnut rovněž [§43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu]. Již jen k doplnění a nad rozhodný rámec se sluší zaznamenat - ve vztahu k návrhu na zrušení ustanovení zákona č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - že Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně zaujal právní názor, dle něhož novela právního předpisu nemá samostatnou normativní existenci, nýbrž se stává součástí novelizovaného právního předpisu (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 5/96, Pl. ÚS 33/01, Pl. ÚS 7/03, I. ÚS 504/10, I. ÚS 1927/09, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/2000, Pl. ÚS 3/10, Pl. ÚS 33/08, Pl. ÚS 16/11 a Pl. ÚS 33/11); posuzování novely právního předpisu připustil v případě, je-li namítána její protiústavnost z důvodu neexistence normotvorné kompetence nebo pro nedodržení ústavně předepsaného způsobu jejího přijetí a vydání (srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Pl. ÚS 5/02, Pl. ÚS 7/03, Pl. ÚS 13/05 a Pl. ÚS 77/06). Jelikož tyto závěry plně dopadají i na posuzovanou věc, odvíjí se od nich i další důvod, pro který je třeba tento návrh odmítnout podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2013 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2013:3.US.2359.12.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 2359/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 15. 10. 2013
Datum vyhlášení  
Datum podání 25. 6. 2012
Datum zpřístupnění 7. 11. 2013
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - VS Praha
Soudce zpravodaj Kůrka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
zákon; 69/2011 Sb.; kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ; čl. I bod 13., §200/3, §200/4, §200/4, §200/5, čl. I bod 18., §202/3, čl. II bod 1. v části věty "jestliže v nich dosud nebylo vydáno rozhodnutí o úpadku; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány."
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 182/2006 Sb., §202 odst.3, §200 odst.2, §200 odst.3, §200 odst.4, §200 odst.5, §192 odst.1
  • 328/1991 Sb., §21 odst.2
  • 69/2011 Sb., čl. I odst.18, čl. I odst.13, čl. II odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík insolvence/řízení
pohledávka
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-2359-12_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 81226
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-22