ECLI:CZ:US:2013:3.US.2363.13.1
sp. zn. III. ÚS 2363/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Evou Hankovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Drahovicích, Polská 61/4, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. května 2013 č. j. 9 To 45/2013-2380, rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. ledna 2013 č. j. 4 T 51/2011-2162, spolu s návrhem na úhradu nákladů právního zastoupení státem, na vydání usnesení o naléhavosti věci a na odklad výkonu rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 2. srpna 2013 ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jíž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s podrobnou argumentací stran jejich neústavnosti.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že z důvodů opatrnosti podal spolu s ní souběžně i dovolání. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy vyloučeno.
3. Stěžovatel podal dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o něm nelze předjímat. Stěžovatelova ústavní stížnost tudíž byla podána předčasně, jak to nyní od 1. 1. 2013 plyne z nového znění §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2013 Sb. Pokud by nyní Ústavní soud vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvodu. Nadto postup soudce zpravodaje v podobě vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu by mohl být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si ponechával ve své agendě případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. §16, §40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na www.usoud.cz). Ústavní soud proto zastává názor, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by totiž mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.
4. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz), vycházející z novelizovaného znění zákona o Ústavním soudu, nutno v takovém případě pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou (předčasnou) podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanoveními §72 odst. 3 a 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se vyjadřoval k důvodnosti či neopodstatněnosti ústavní stížnosti, musel rozhodnout o jejím odmítnutí (včetně návrhů s ní spojených) podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na uvedené skutkové okolnosti nebylo třeba rozhodnout o návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu