ECLI:CZ:US:2013:3.US.2365.11.1
sp. zn. III. ÚS 2365/11
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Jana Musila - ze dne 12. září 2013 sp. zn. III. ÚS 2365/11 ve věci ústavní stížnosti Ondřeje Mrkvy, zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti výroku obsaženému ve čtvrtém odstavci bodu I (o nákladech řízení mezi účastníky) a proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. 23 Co 262/2008 o náhradě nákladů řízení.
I. V záhlaví označenými výroky rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. 12. 2008 č. j. 23 Co 262/2008-289 bylo porušeno stěžovatelovo právo garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok I ve čtvrtém odstavci (dle kterého "žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 82.491,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalobce") a výrok II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. 12. 2008 č. j. 23 Co 262/2008-289 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil v záhlaví označené výroky rozsudku odvolacího soudu vydaného v jeho občanskoprávní věci (obdobná ústavní stížnost, evidovaná pod sp. zn. I. ÚS 618/09, byla odmítnuta pro předčasnost, neboť ji stěžovatel podal souběžně s dovoláním).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 2. 2008 sp. zn. 15 C 130/2005 bylo uloženo žalované (ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB) zaplatit stěžovateli částku 7 079 945 Kč a na náhradě nákladů 171 858 Kč. K odvolání žalované (co do částky 3 488 400 Kč) Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelovu žalobu ohledně 1 836 000 Kč zamítl a prvním napadeným výrokem přiznal stěžovateli na nákladech řízení před soudem prvního stupně 82 491,80 Kč, a druhým rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně zhodnotil podmínky mimořádného zvýšení uplatněného nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, a na základě vlastní úvahy dospěl k závěru, že přiměřeným odškodněním za ztížení společenského uplatnění je v daném případě celkový sedminásobek základního hodnocení provedeného znalci, nikoliv devítinásobek požadovaný stěžovatelem (a přiznaný soudem prvního stupně) ani šestinásobek požadovaný žalovanou. Změna meritorní části výroků soudu prvního stupně se poté odrazila i ve změně výroku o náhradě nákladů řízení; na základě pravidel vyvozených z ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. (poměřením rozsahu úspěchu ve věci k neúspěchu) odvolací soud přiznal stěžovateli 48 % z celkové výše nákladů, jež mu vznikly v řízení před soudem prvního stupně.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969 sp. zn. 3 Cz 13/69 (R 28/1970), má za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., neboť určení výše nároku na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění je zpravidla závislé na znaleckém posudku, pročež se co do náhrady nákladů řízení uplatní - pokud neúspěch nespočívá v samotném základu nároku - ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel odtud dovozuje, že odvolací soud postupoval pouze mechanicky a v rozporu se závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v nálezech sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005 (N 8/36 SbNU 75) a sp. zn. I. ÚS 257/05 ze dne 20. 12. 2005 (N 231/39 SbNU 449), v důsledku čehož vydal i rozhodnutí "překvapivé" a porušil jeho "legitimní očekávání".
II.
5. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že aplikace rozhodnutí R 28/1970 nemůže být mechanická a zdůraznil, že v dané věci rozhodnutí nezáviselo na znaleckém posudku a ani na úvaze soudu tak, jak předpokládá ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Byl-li v dané věci zpracován znalecký posudek, stalo se tak proto, aby byl rozhodnut odborný spor mezi účastníky, čímž bylo znalecké dokazování vedeno za účelem rozhodnutí o základu nároku, a nikoliv o jeho výši. To ovšem není podle krajského soudu důvodem pro postup dle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí ve věci nezáviselo na znaleckém posudku ani na úvaze soudu, jak je tomu typově u rozhodnutí dle ustanovení §136 o. s. ř. Krajský soud tak nevidí důvod, proč se v daném řízení odchýlit od obecné zásady o náhradě nákladů řízení vyplývající z ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., a proto vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná.
6. V replice stěžovatel namítá, že právě aplikace ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. byla v dané věci zcela formalistická, mechanická, ve svém důsledku nesprávná, a proto nepřípustná. Stěžovatel současně zdůraznil, že právní zastoupení bylo v projednávané věci významné, neboť bez advokáta by sám stěží dosáhl přiznaného plnění ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a připomíná, že předmětný posudek byl ve věci vypracován právě za účelem stanovení bodového ohodnocení, nikoliv pouze za účelem rozhodnutí o základu nároku, jak tvrdí odvolací soud.
7. ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, práva vedlejšího účastníka vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužila.
III.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není významné, je-li namítána věcná nesprávnost jimi vydaných rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
IV.
9. Obdobnou právní otázku, kterou projednávanou ústavní stížností stěžovatel otevřel, se Ústavní soud již zabýval, jmenovitě v nálezu sp. zn. I. ÚS 92/08 ze dne 25. 2. 2009 (N 36/52 SbNU 367), v něm konstatoval, že právě v právních věcech, ve kterých se žalobce domáhá žalované částky z titulu bolestného a ztížení společenského uplatnění, přičemž mu není přiznána žalovaná částka v plné výši, by aplikace ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. znamenala porušení kogentního ustanovení, neboť v takovém případě je namístě aplikovat ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., jež obsahuje výjimky ze zásady úspěchu ve věci pro případy, kdy rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Ve stěžovatelem rovněž dovolávaném rozhodnutí R 28/1970 (viz výše) bylo podrobněji konstatováno, že "[J]ednotlivé složky práva na náhradu škody, ktorými je vymedzený obsah náhrady škody, sa prejavujú ako samostatné dielčie nároky; s touto ich samostatnosťou je nutné počítať aj pri rozhodovaní o trovách konania. Určenie výšky nároku na náhradu za bolesť a za sťaženie spoločenského uplatnenia je závislé na znaleckom posudku, kdežto nárok na náhradu za stratu na zárobku je spravidla objektívne určiteľný porovnaním doterajšieho zárobku pred úrazom a po ňom. Táto rozdielnosť v spôsobe zistenia výšky nároku má význam pri použití ustanovenia §142 o. s. p., lebo má za následok dvojaký režim rozhodovania o náhrade trov konania pri čiastočnom neúspechu alebo pri stanovení nižšej náhrady za bolesť a za sťaženie spoločenského uplatnenia ako bola požadovaná (ak nespočíva neúspech priamo v základe nároku); pokiaľ ide o nárok na náhradu za stratu na zárobku, bude sa nárok na náhradu trov konania spravovať ustanovením §142 ods. 2 o. s. p., pokiaľ ide o nárok na náhradu za bolesť a za sťaženie spoločenského uplatnenia, bude sa nárok na náhradu trov konania spravovať ustanovením §142 ods. 3 o. s. p."
10. Ve světle těchto závěrů tedy obstojí stěžovatelův argument, že rozhodnutí ve věci záviselo na znaleckém posudku, a naopak pro úsudek, že účel posudku se vyčerpal výlučně pro hodnocení základu nároku, jejž vyslovil odvolací soud, spolehlivá opora chybí; ostatně soud sám posléze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že žalovaný "nesporoval základ nároku žalobce, sporná byla výše plnění".
11. Ve zcela shodném směru pak působí i odvolacím soudem opomíjený fakt, že jeho rozhodnutí stejně tak záviselo na úvaze soudu, neboť určení výše plnění na základě aplikovaného ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., jak tomu bylo v daném případě, je na rozhodném uvážení založeno již pojmově (stěžovatel žádal přiznání devítinásobku, žalovaná se dovolávala šestinásobku základní částky a odvolací soud přiznal sedminásobek).
12. Není tedy důvod pochybovat, že odvolací soud byl povolán aplikovat nikoli ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., nýbrž ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., což však neučinil, čímž ve světle ustálené judikatury obecných soudů i soudu Ústavního a rovněž v intencích závěrů doktrinárních (viz odvolacím soudem ve vyjádření k ústavní stížnosti ostatně odkazovanou publikaci: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 977) pominul aplikovat kogentní ustanovení občanského soudního řádu, což s sebou nese důsledky, jež nabývají ústavněprávního rozměru. Co do právního posouzení věci, o které zde jde, sice kolizi s principy "spravedlivého procesu" ve smyslu stěžovatelem dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny - v obecné rovině - pouhé "běžné" nesprávnosti nepředstavují, avšak situace, kdy aplikace podústavního práva, k níž obecné soudy přistoupily, je výrazem zjevného ignorování příslušné kogentní normy nebo neodůvodněného vybočení ze standardů v nauce i v soudní praxi ustáleného výkladu, takovou "kolizi", jež si žádá intervenci Ústavního soudu (ve smyslu jeho konstantního výkladu na téma výkladové "svévole"), již zakládá.
13. Tím, že odvolací soud pominul aplikovat ve věci stěžovatele ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., tudíž porušil jeho základní právo, jež je vyloženým článkem 36 odst. 1 Listiny garantováno.
V.
14. V důsledku toho Ústavní soud dle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené výroky rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích zrušil.