ECLI:CZ:US:2013:3.US.2367.13.1
sp. zn. III. ÚS 2367/13
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 27. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Marata Sabera, zastoupeného JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem, AK se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 5. 2013 č. j. 33 Cdo 2277/2012-372, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2011 č. j. 14 Co 441/2008-332 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 6. 2008 č. j. 27 C 170/2004-149, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2013 se Mgr. Marat Saber (dále jen "žalovaný" případně "stěžovatel") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v občanskoprávním řízení o zaplacení částky 950 000,- Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 4. 6. 2008 Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") uložil žalovanému zaplatit žalobkyni Ampra a. s. ve stanovené lhůtě částku 950 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Dne 16. 12. 2008 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 4. 6. 2008 změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 950 000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dne 26. 5. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") k dovolání žalobkyně rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. 12. 2008 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dne 9. 12. 2011 odvolací soud rozsudek nalézacího soudu ze dne 4. 6. 2008 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Dne 2. 5. 2013 dovolací soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 12. 2011 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolání neshledal přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu neměl ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
III.
V části III. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že postupem obecných soudů bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Dle jeho názoru "by soudy měly nejenže správně aplikovat příslušné právní normy, ale měly by i používat prostou logiku věci a hlavně by měly hodnotit splnění povinnosti tvrzení a důkazní vskutku důsledně." Byl toho názoru, že v jeho případě tato hlediska nebyla splněna ve všech zmíněných aspektech. V částech IV. a V. ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval se způsobem dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy. V části VI. tvrdil, že obecné soudy se dopustily pochybení tím, že odmítly jeho včasné návrhy na doplnění dokazování, dostatečně se nevypořádaly s jeho námitkami, zejména ohledně věrohodnosti a důkazní hodnoty výpovědí svědků JUDr. Bohumila Hučíka a Zlatuše Odvárkové. Navrhl, aby Ústavní soud "věc posoudil i s ohledem na běžnou logiku věci a vypořádal se s výše uvedenými rozpory podstatně lépe a logičtěji než obecné soudy." Dle jeho názoru je též otázkou, zda odvolací soud "neporušil zásadu dvojinstančnosti řízení, když je zjevné, že dospěl k naprosto odlišným skutkovým zjištěním, to vše s přihlédnutím ke svému dřívějšímu rozsudku a následnému zrušovacímu usnesení Nejvyššího soudu k dovolání vedlejšího účastníka." V části VII. ústavní stížnosti stěžovatel shrnul, že porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v porušení zásady dvojinstančnosti řízení, vynesení překvapivého rozsudku, neprovedení důkazů majících zásadní význam pro rozhodnutí, nedostatečném odůvodnění neprovedení důkazů, a "načerpání skutkových zjištění z důkazů, které vůbec jako listinné důkazy provedeny být neměly, resp. soudy k nim neměly vůbec přihlížet. ... ."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávným postupem v průběhu dokazování porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zejména odmítnutím jeho návrhů na doplnění dokazování a vadným hodnocením v řízení provedených důkazů.
K tvrzení stěžovatele o vadném dokazování neprovedením navrhovaných důkazů Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stav svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádějí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy; své rozhodnutí však musí dostatečně odůvodnit. Ústavní soud je toho názoru, že námitkami stěžovatele ohledně dokazování se dostatečně vyrovnal již nalézací soud na str. 3 svého rozsudku ze dne 4. 6. 2008, stejně jako odvolací soud na straně 4 a 5 svého rozsudku ze dne 9. 12. 2011.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho civilní věci Ústavní soud opakuje, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal.
Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo. Navíc věc posoudil i dovolací soud, který se v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vyrovnal i s námitkami stěžovatelem následně uplatněnými v ústavní stížnosti.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces "překvapivým rozhodnutím" odvolacího soudu Ústavní soud připomíná, že jeho ustálená judikatura obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, avšak zastávaje jiný právní názor. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž spočívalo by v tom, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo [srov. např. usnesení ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2254/08; nález ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. I. ÚS 35/06 (N 38/44 SbNU 469), obě rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V projednávané věci o překvapivé rozhodnutí nešlo, neboť odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé potvrdil ze shodných skutkových a právních důvodů jako soud nalézací, jak zřetelně vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí.
Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení civilního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu