ECLI:CZ:US:2013:3.US.2399.13.1
sp. zn. III. ÚS 2399/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele F. J., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. 3 Tdo 309/2013, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. 5 To 349/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. 5 T 49/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jeho trestní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pomocí k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), k §250a odst. 1, odst. 3 tr. zákona a odsoudil jej podle §250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 (dvaceti) měsíců. Současně stěžovateli a dalším obviněným podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil, aby rukou společnou a nerozdílnou nahradili škodu poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., ve výši 454 671 Kč.
Odvolání, které proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, Městský soud v Praze podle §256 tr. řádu zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v řízení před obecnými soudy, jimiž vytýká porušování pravidel spravedlivého procesu, jmenovitě základních zásad, ovládajících trestní řízení. Uvádí, že všichni znalci ve svých posudcích připustili, že k většině poškození mohlo dojít tak, jak ji popsali obvinění; rozdíly v jejich závěrech, dovozuje stěžovatel, byly dány nedostatečnou prací Policie ČR na místě nehody. Má též za to, že nebylo prokázáno, že se znal s obviněným Petrem Kolářem a obdržel majetkový prospěch z údajně fingované dopravní nehody, resp. že věděl o existenci havarijního pojištění předmětného vozidla. Konečně stěžovatel argumentuje tím, že nebylo-li prokázáno, že se nehoda nestala, měla by být výše škody stanovena pouze jako rozdíl mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním a plněním, které by za poškození vozidel při nehodě oprávněně náleželo.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů; zvýšenou pozornost přitom věnoval výpovědím svědků, vyznívajícím odlišně od sdělení poškozeného. Přijaté skutkové závěry mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
Obecné soudy se vypořádaly se stěžovatelovými námitkami na podrobně argumentované bázi, vycházející ze znaleckého dokazování, přičemž (zejména se zřetelem k posudkům Ing. Hrubce a Ing. Korče, který oponoval výchozí předpoklady posudku Ing. Bíny) dospěly k závěru, že na daném místě v daném čase nešlo o autentickou nehodu, ale o umělé vytvoření situace, která měla být prezentována jako dopravní nehoda se způsobením relativně vysokých škod na obou automobilech za účelem podvodného vylákání pojistného.
Městský soud v Praze - oproti mínění stěžovatele - nezatížil své usnesení absencí vnitřní koherence, jestliže nepovažoval obhajobu obviněného M. P. (podle níž "pojistnou událost hlásil v dobré víře") za vypořádanou zjištěními, vycházejícími z doposud provedeného dokazování.
Rozhodující soudy způsobem přijatelným z hlediska ústavního práva dovodily, že stěžovatel (jako pomocník k inkriminovanému pojistnému podvodu) sice s "pojišťovnou nejednal", nicméně mu muselo být zřejmé, že "jediným rozumným důvodem k fingování dopravní nehody" bude neoprávněné uplatnění nároku na pojistné plnění. Patří se zde zaznamenat, že i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných (neodporujících si) důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. řádu postačující.
Ústavněprávně akceptovatelné jsou též závěry obecných soudů ohledně výše škody; jak stěžovateli objasnil již Nejvyšší soud, pokud zde byla nějaká poškození vozidel pocházející z doby před spácháním fingované nehody, pak ani na ně nelze brát ohled, neboť nebyla řádně a včas uplatněna v souladu s podmínkami pojistné smlouvy.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu