ECLI:CZ:US:2013:3.US.2422.13.1
sp. zn. III. ÚS 2422/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu J. M., t. č. ve Věznici Valdice u Jičína, P. S. 1/411, právně zastoupeného Mgr. Janem Zrnovským, advokátem se sídlem v Liberci, Revoluční 66, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2011 č. j. 43 T 13/2010-303 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011 sp. zn. 8 To 18/2011, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. srpna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva zaručená článkem 36 odst. 1 a článkem 40 Listiny základních práv a svobod.
Z příloh ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2011 uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo nalézacím soudem rozhodnuto o propadnutí věcí stěžovatele a náhradě škody. O odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze tak, že je usnesením napadeným nynější ústavní stížností podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatel dále podal v předmětné trestní věci dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud toto dovolání odmítl usnesením ze dne 25. srpna 2011 č. j. 6 Tdo 996/2011-24, neboť bylo fakticky podáno z jiného důvodu, než zákon připouští.
Konečně dne 1. 6. 2013 podal stěžovatel ještě podnět ministryni spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona dle §266 odst. 1, 2 tr. řádu. Přípisem ředitele odboru dohledu ministerstva spravedlnosti ze dne 29. 7. 2013 č. j. 487/2013-OD-SPZ/4 bylo stěžovateli sděleno, že ministryně spravedlnosti neshledala v předmětné trestní věci důvody k podání stížnosti pro porušení zákona a podnět stěžovatele odložila.
II.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Zmeškání této lhůty nelze prominout.
V projednávané věci stěžovatel podal dovolání, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 25. srpna 2011 č. j. 6 Tdo 996/2011-24. Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh je patrno, že k doručení tohoto usnesení Nejvyššího soudu stěžovateli muselo dojít dlouhou dobu před 1. 6. 2013, kdy stěžovatel podal podnět ministryni spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona (viz i podací razítko Městského soudu v Praze na opisu usnesení Nejvyššího soudu, jež nese datum 30. 9. 2011). Je zjevné, že stěžovatel s podáním podnětu ministryni otálel ještě několik let poté, co mu bylo doručeno rozhodnutí o dovolání, které bylo dle zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Běh lhůty pro podání ústavní stížnosti navrhovatel nesprávně odvozuje od doručení přípisu ředitele odboru dohledu ministerstva spravedlnosti, jímž byl vyřízen podnět k podání stížnosti dle §266 odst. 1 násl. tr. řádu.
Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na svou ustálenou judikaturu týkající se stížnosti pro porušení zákona, jež je toliko v dispozici ministra spravedlnosti a nikoli stran původního řízení. Podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není tudíž opravným prostředkem. Z hlediska trestního práva procesního je možno jej považovat toliko za informaci subjektu oprávněnému k podání stížnosti pro porušení zákona. Obdobně i sdělení ministra, že stížnost dle §266 odst. 1, 2 tr. řádu nebude podána, nemůže mít právní následky předpokládané v ustanovení §72 odst. 3, resp. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pokud jde o běh lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu prvého a druhého stupně, vydaným v trestní věci (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 476/01 ze dne 5. 10. 2001 a další judikaturu tam citovanou).
S ohledem na výše uvedené nezbylo, než podaný návrh dle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2013
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj