ECLI:CZ:US:2013:3.US.2424.12.1
sp. zn. III. ÚS 2424/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem v Praze 1, Národní 28, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. dubna 2012 č. j. 10 To 534/2011-654 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. října 2011 č. j. 6 T 173/2011-571, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 6. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na respektování a ochranu obydlí a soukromého života garantované čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku a 6 měsíců, a dále k peněžitému trestu ve výši 5 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Uvedeného trestného činu se stěžovatel (stručně řečeno) dopustil tím, že sestavil a na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové (dále jen "fakulta") neoprávněně nainstaloval a následně spravoval a fyzicky opravoval server, který sloužil jako úložiště neoprávněných kopií autorských děl a který umožňoval jejich neoprávněné sdílení. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, to však Krajský soud v Hradci Králové podle §256 trestního řádu (dále též jen "tr. ř.") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že před zahájením trestního stíhání byla na Policii České republiky (dále též jen "policie") doručena žádost Soudu první instance v Bruselu o mezinárodní právní pomoc v souladu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci v trestních záležitostech mezi členskými státy Evropské unie. Krajské ředitelství Policie České republiky Královéhradeckého kraje bylo o této žádosti zpraveno Policejním prezidiem České republiky dne 25. 8. 2010, přičemž jako místo páchání trestné činnosti byla označena fakulta a současně bylo určeno, že mezinárodní realizace případu proběhne 7. 9. 2010 za současné mezinárodní koordinace postupu ze strany Europolu. Místně a věcně příslušnému odboru policie bylo známo, že bude třeba provést úkony podle §158 odst. 3 tr. ř. a v souladu s trestním řádem zajistit věci a osoby, o jejichž zajištění belgický soud žádal. Vzhledem k tomu, že byla označena pouze instituce, kde se měl nacházet inkriminovaný server, mohly orgány činné v trestním řízení předpokládat potřebu provedení prohlídky jiných prostor podle §83a tr. ř., přičemž měly dostatek času na zajištění toho, aby příslušné úkony proběhly v souladu s trestním řádem a za plného šetření práv zúčastněných osob. Dne 7. 9. 2010 v budově děkanátu fakulty se prostřednictvím jejích zaměstnanců podařilo lokalizovat umístění serveru, následně orgány činné v trestním řízení provedly úkon značený jako ohledání místa činu podle §113 tr. ř., který však byl obsahově i formálně totožný s prohlídkou jiných prostor ve smyslu §83a tr. ř., avšak bez příkazu soudu nebo písemného souhlasu uživatele. Až do 10. 9. 2010 orgány činné v trestním řízení v prostorách fakulty vykonávaly nějakou činnost, o níž nejsou žádné záznamy, aniž by k ní bylo vydáno povolení soudu nebo souhlas oprávněných osob. Pobývaly tam tedy v rozporu se zákonem, přičemž mělo docházet ke stahování dat bez přítomnosti dalších osob. Prováděly se zde přitom úkony před zahájením trestního stíhání, ačkoliv podle žádosti mělo dojít pouze k lokalizaci serverů, jejich zabavení a výslechu osob spojovaných s těmito servery nebo IP adresami, žádné stahování dat či jiná činnost, resp. úkony žádány nebyly. Dále pak stěžovatel upozorňuje, že (spolu)odsouzený Č. S. vydal ve smyslu §78 tr. ř. server a data, aniž by tušil, o jaká se jedná, až 10. 9. 2010, tedy po více než třech dnech od započetí úkonů v trestním řízení a poté, co bylo se serverem manipulováno bez dohledu další osoby. Z uvedených důvodů pokládá všechny důkazy, které byly opatřeny na fakultě v daném období, za nezákonné. V další části ústavní stížnosti stěžovatel porovnává ohledání místa činu a prohlídku jiných prostor a dále poukazuje na to, že při hlavním líčení namítal nezákonnost dané prohlídky, a tím i nepoužitelnost důkazů opatřených v souvislosti s ní. Soudu prvního stupně pak vytýká, že se nezabýval jeho námitkou, že úkony na půdě fakulty proběhly bez účasti jejích zaměstnanců, kteří byli odvezeni k podání vysvětlení. Upozorňuje, že tyto osoby (coby svědci) pak potvrdily, že po lokalizaci serveru nebyl nikdo přítomen v místnosti, kde se měl nacházet, a tudíž závěr uvedeného soudu o přítomnosti nezávislých osob má být diskutabilní. Pokud podle názoru tohoto soudu byly veškeré úkony prováděny se souhlasem děkana, stěžovatel poukazuje na to, že daný souhlas je sice zmíněn v protokolu o ohledání místa činu, avšak písemný souhlas orgány činné v trestním řízení k žádným úkonům nedostaly, a vytýká soudu prvního stupně, že se jeho námitkou nezabýval, odvolací soud pak dle stěžovatele pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně. Následně stěžovatel uzavírá, že se soudy námitkou opatření důkazu v rozporu s právními předpisy zabývaly okrajově, resp. že se jeho námitkou, zda takto opatřené důkazy mohly být použity v trestním řízení, nezabývaly vůbec.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podle ustanovení čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud je přitom soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - považovat za další, jakousi "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo (tzv. kvalifikovanými) vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. O jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá vady tzv. důkazního řízení, které mají spočívat v nesprávném hodnocení důkazů ze strany obecných soudu, konkrétně pak co do jejich zákonnosti, což zdůvodňuje tím, že konkrétní důkazy byly opatřeny v rozporu s trestním řádem, a tudíž nejsou "účinné", resp. nelze je v trestním řízení vůči němu použít. Zmíněnou nezákonnost vyvozuje z toho, že policejní orgán na fakultě vykonal prohlídku jiných prostor ve smyslu §83a tr. ř., ačkoliv k tomu nebyl vydán soudní příkaz, přičemž odmítá, že by se jednalo o ohledání místa činu podle §113 tr. ř., jak byl daný úkon orgány činnými v trestním řízení prezentován. V této souvislosti tvrdí, že orgány činné v trestním řízení mohly předpokládat potřebu provedení prohlídky a že měly dostatek času na dodržení předepsaného procesního postupu.
V prvé řadě nutno podotknout, že ústavní stížnost žádnou přesvědčivou argumentaci stran povahy daného úkonu či ohledně toho, jaké konkrétní stěžovatelovo procesní právo nemělo být šetřeno, neobsahuje, stejně tak z ní není patro, z čeho stěžovatel vyvozuje, že orgány činné v trestním řízení měly předvídat potřebu provedení dané prohlídky. Vzhledem k tomu, že se předmětný server měl nalézat na veřejné vysoké škole, bylo sotva možné předpokládat, že tento subjekt o trestné činnosti věděl či dokonce že by s ní byl jakkoliv spojen, naopak důvodně orgány činné v trestním řízení mohly vycházet z toho, že bude mít zájem na řádném vyšetření celé záležitosti, a tedy že umožní přístup do svých prostor a s policií bude plně spolupracovat. To se také stalo, neboť pracovníci fakulty po zmíněném serveru se souhlasem děkana sami pátrali a nakonec se jim podařilo ho lokalizovat. Následně policejní orgán server (pouze) zajistil a v průběhu tří dnů z něj kopíroval data, poté byl server odpojen a vydán policejnímu orgánu (spolu)odsouzeným Č. S.
Považuje-li stěžovatel za klíčovou otázku, jaká byla skutečná povaha předmětného úkonu v trestním řízení, lze připustit, že na její řešení mohou existovat rozdílné názory, nicméně i Ústavní soud se přiklání - právě s ohledem na výše zmíněné okolnosti - k názoru obecných soudů. Kromě toho se v daném případě tato otázka nejeví - z hlediska ústavnosti - jako zcela zásadní. Pro vstup do jiných prostor proti vůli dotčeného subjektu za účelem ohledání místa činu zákon poskytuje v principu stejné garance, jako by šlo o prohlídku daných prostor (srov. §85c tr. ř.), určitou odlišnost v právním režimu, nikoliv však zásadní povahy, lze nalézt v případě, děje-li se tak se souhlasem dotčené osoby (srov. §83a odst. 3 tr. ř.). V této souvislosti dlužno podotknout, že ani nemohlo dojít k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody ve smyslu čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny, neboť daný úkon nebyl prováděn v jeho obydlí či jím užívaných "jiných prostorách", naopak subjekt, který by mohl být na svém "soukromí" dotčen, tj. fakulta, žádné výhrady v tomto ohledu nevznesl (resp. z ústavní stížnosti nijak neplyne, že by tomu tak bylo).
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že předmětný zásah se uskutečnil bez (písemného) souhlasu fakulty. Touto otázkou se již zabýval soud prvního stupně, načež na základě konkrétních skutečností dospěl k závěru, že relevantní souhlas byl policejnímu orgánu udělen. Znovu pak se k dané otázce vyjádřil odvolací soud, který soudu prvního stupně dal za pravdu a současně vyslovil, a to s poukazem na přiměřenou aplikaci §83a odst. 3 tr. ř., že na základě předmětného souhlasu by bylo možné prohlídku vykonat. K tomu pokládá Ústavní soud za potřebné dodat, že pokud by se jednalo o prohlídku jiných prostor ve smyslu §83a tr. ř., pak by podmínky uvedeného ustanovení zřejmě nebyly plně dodrženy. Na straně druhé Ústavní soud nemá důvod pochybovat o správnosti, resp. ústavnosti závěru obecných soudů, že policie postupovala na základě předchozího souhlasu oprávněné osoby ke vstupu a šetření v prostorách fakulty, řádně zaznamenaného do protokolu (jak stěžovatel sám uvádí v ústavní stížnosti). S ohledem na to, že Ústavní soud není přesvědčen o zjevné nesprávnosti právní kvalifikace daného úkonu a že daný zásah orgánů činných v trestním řízení se zjevně uskutečnil se souhlasem dotčené osoby, nelze dospět k závěru, že by postup orgánů činných v trestním řízení zásadně vybočil ze zákonného rámce, za daných okolností představovaného ustanovením §85c tr. ř., natož pak z rámce ústavního.
Dále je třeba připomenout, že se odvolací soud vypořádal s danou námitkou prostřednictvím dalšího samostatného argumentu. Vzal totiž v úvahu možnost, že protokol o ohledání nelze v řízení použít, a pro tento případ shledal, že je zde ještě protokol o vydání věci - počítačového serveru obžalovaným Č. S.; v této souvislosti pak poukázal na důkazy, které byly na základě tohoto úkonu opatřeny. V podstatě se tak ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, jenž dospěl k závěru, že příslušné důkazy byly opatřeny nikoliv na základě údajně nezákonné prohlídky jiných prostor, ale na základě (dobrovolného) vydání serveru druhým obžalovaným, přičemž namítaná vada nemohla mít vliv na zákonnost tohoto vydání, protože server byl nalezen nikoliv policií, ale pracovníky fakulty. Z více důvodů tudíž nelze dospět k závěru, že by hodnocení důkazů (co do jejich zákonnosti) ze strany obecných soudů bylo svévolné, jež by Ústavní soud opravňovalo k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů v souzené věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítal, že se zaměstnanci fakulty nezúčastnili celého úkonu a že se serverem (resp. s daty na něm uloženými) mělo být manipulováno. Jde-li o první bod, jedná se (pouze) o právo dotčeného subjektu, přičemž z ničeho neplyne, že by fakultě bylo v jeho realizaci bráněno, zvláště pak, jestliže to byli právě její zaměstnanci, kdo hledaný server nalezl a ukázal policii. Jde-li o další fázi, kdy policie zapečetila a střežila příslušnou "serverovnu", načež ze serveru po tři dny kopírovala data, není Ústavnímu soudu zřejmé, jaký smysl by přítomnost zaměstnanců po celou tuto dobu měla, nehledě na možnost, resp. riziko stěžovatelem zmiňované manipulace s daným důkazem. Pokud se jedná o druhou námitku, soud prvního stupně vzhledem k průběhu daného úkonu odmítl, že by se serverem manipulovaly cizí osoby, a na jeho závěry lze stěžovatele zcela odkázat; mínil-li ji stěžovatel tak, že k manipulacím mělo dojít ze strany policie, jde o tvrzení spekulativní, odporující navíc výpovědi samotných odsouzených o tom, jaká data byla na server umístěna.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu