ECLI:CZ:US:2013:3.US.2429.13.1
sp. zn. III. ÚS 2429/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele V. V. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, nám. 28. října 1898/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013 č. j. 5 Tdo 236/2013-20, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2012 sp. zn. 3 To 301/2012 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. února 2012 č. j. 11 T 193/2011-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 7. 8. 2013 (doručenou s elektronickým podpisem Ústavnímu soudu téhož dne) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
2. V záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 11. 8. 2011 převážel v osobním motorovém vozidle patřícím jiné osobě, za účelem další distribuce, zboží specifikované ve výroku o vině tohoto rozsudku. Toto zboží bylo neoprávněně označené blíže specifikovanými ochrannými známkami, k nimž přísluší výhradní právo jinému. Stěžovatel přitom věděl, že uvedené zboží bude použito za účelem jeho dalšího prodeje, přičemž si byl vědom, že výrobky jsou označeny slovním a grafickým vyobrazením a že zboží je takto označeno a prodáváno neoprávněně. Jednal tedy v rozporu s §8 odst. 2 zákona č. 441/2008 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, neboť výhradní právo užívat ochrannou známku ve spojení se jmenovaným zbožím náleží pouze společnostem uvedeným ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, čímž poškodil oprávněné zájmy těchto držitelů ochranných známek. Za to byl odsouzen podle §268 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Dále byl obviněnému uložen peněžitý trest celkem v částce 300 000 Kč a stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Soud prvního stupně vyslovil trest propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které vyjmenoval ve výroku o trestu. Zároveň byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, spočívající v zákazu obchodní činnosti spojené s nákupem, skladováním, dopravou, prodejem a jakoukoliv činností ve vztahu k textilnímu zboží, obuvi, doplňkům a oblečení na dobu 10 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli vyjmenovaní poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek městského soudu zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že stěžovatele znovu uznal vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl opět odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 roků. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 300 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a trest propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které soud označil v části výroku o trestu. Zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu obchodní činnosti spojené s nákupem, skladováním, dopravou, prodejem a jakoukoliv další činností ve vztahu k textilnímu zboží, obuvi, doplňkům a oblečení na dobu 5 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nicméně zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, aby upřesnil znění skutkové věty tak, aby z ní bylo zřetelně patrno, že obžalovaný si byl vědom, že přechovával výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou.
4. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy fyzicky nezkoumaly samotné výrobky, soud prvního stupně hodnotil jen vzorky zboží. Nebyla zkoumána společenská škodlivost jednání stěžovatele. Skutková podstata chrání objekt soukromoprávního charakteru, tedy práva třetích osob k ochranné známce, trestní právo nemělo být užito, neboť platí jeho role jako ultima ratio. Spotřebitel nemůže být oklamán příslušným zbožím, pokud jej nakupuje na tržnici ve stánku, za danou nízkou cenu, a proto si nemůže myslet, že jde o originál. Ustanovení §268 tr. zákoníku dopadá na případy mnohem rafinovanější, kdy padělané výrobky byly reálně zaměnitelné s těmi původními. Protokol sepsaný podle §78 tr. ř. nemá náležitosti §79 odst. 5 tr. ř., aby obsahoval dostatečně přesný popis vydané nebo odňaté věci, aby jej později nebylo možné zaměnit s jiným. Úkon orgánů celní správy podle §78 odst. 1 a 3 tr. ř. je neúčinný, neboť k němu neměl pravomoc. Celní orgány před zahájením trestního stíhání mají vždy postupovat dle celního zákona, s výjimkou procesních úkonů dle §158b až 158f tr. ř., další úkony dle trestního řádu tak provádět nemohou. Nemají pravomoc jako orgán činný v trestním řízení k postupu dle §78 odst. 1 a 3 tr. ř., a tedy nelze důkaz (protokol o vydání věci) pro účely tohoto trestního řízení vůbec použít.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby obviněným v řízení před soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
8. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
9. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy ohledně spáchání shora citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětných skutků, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo.
10. Ani pokud jde o právní posouzení skutků, nelze soudům nic vytknout. Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
11. Samotná ústavní stížnost je pak především pokračováním v argumentaci stěžovatele, s níž už se soudy dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.". Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci.
12. V konkrétnostech Ústavní soud podotýká (k námitce stěžovatele o nezabývání se společenskou škodlivostí), že společenská škodlivost činu byla zvyšována (jak lze dovodit i např. z rozsudku městského soudu) jednak velkým rozsahem předmětného zboží (s nímž nepovoleně nakládal), jednak hlediskem osoby stěžovatele se závěrem jak o jeho sklonech k páchání trestné činnosti, nadto obdobné povahy [byť příslušné dva odsuzující rozsudky již byly zahlazeny, a proto nebylo možné tato odsouzení považovat za přitěžující okolnost relevantní při rozhodování o výši trestu podle §42 písm. p) tr. zákoníku], tak o nedostatku projevu kritického náhledu na protiprávnost svého jednání. Pokud stěžovatel argumentuje spotřebitelskou seznatelností padělaného charakteru zboží na první pohled, poněkud opomíjí fakt, že hlavním objektem chráněným ustanovením podle §268 odst. 1 trestního zákoníku je zájem na ochraně práv na označení podnikatelů a jejich výrobků a služeb, a tím i zájem na ochraně řádného průběhu hospodářské soutěže, neboť jde o ochranu subjektů vstupujících na trh, konkrétně zájem na ochraně ochranné známky aj. (jak ostatně vyložil i městský soud).
13. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu