ECLI:CZ:US:2013:3.US.2434.12.2
sp. zn. III. ÚS 2434/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Energotrans, a. s., se sídlem v Praze 7, Partyzánská 1/7, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2012 č. j. 1 Cmo 341/2011-414 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2011 č. j. 19 Cm 264/2010-388, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 264/2010 se stěžovatelka žalobou domáhá proti žalované společnosti Czech Coal a.s. se sídlem v Mostě, V. Řezáče 315, (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) zaplacení částky 33 158 773 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.
Krajský soud v Ústí nad Labem shora uvedeným usnesením rozhodl tak, že se řízení přerušuje do doby rozhodnutí o správní žalobě podané vedlejší účastnicí u Městského soudu v Praze dne 11. 11. 2009.
Vrchní soud v Praze usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že podmínky pro přerušení soudního řízení ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nebyly naplněny. Dovozuje, že otázky řešené ve výrocích rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2009 č. j. 7145/09-2700-500325-11 a rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 30. 10. 2009 č. j. 16/72733/2009, jakož i v rámci jejich následného přezkumu Městským soudem v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 7 Ca 320/2009, nepředstavují otázky předvídané v předmětném ustanovení občanského soudního řádu; ani jedna z těchto otázek, týkajících se zejména interpretace §2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (tj. otázka dominantního postavení vedlejšího účastníka, resp. kalkulace ceny sjednané mezi ní a vedlejším účastníkem), není významná pro řízení vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Stěžovatelka poukazuje na to, že správní soud ve výroku svého rozhodnutí nebude věc "řešit meritorně", přičemž obsah odůvodnění nemůže být ve sledovaných procesních souvislostech relevantní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. 23 Cdo 1454/2009), a na tomto základě uzavírá, že ať již Městský soud v Praze rozhodne jakkoli, nedotkne se rozhodnutí jejího nároku, uplatněného žalobou před Krajským soudem v Ústí nad Labem, a toliko vytvoří překážku, aby o něm bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavněprávní deficit posuzovaných rozhodnutí, který stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, se zde nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
To v dané věci dovoditelné evidentně není, a tím jsou možnosti ústavněprávního přezkumu vyčerpány, jestliže, jak bylo řečeno, podústavní "správnost" jeho kritériem není.
Usnesení o přerušení řízení je - nadto - rozhodnutím procesní povahy, a jako takové zpravidla není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv [srov. metodologický postup Ústavního soudu z hlediska vytyčení kritérií přezkumu otázky ústavnosti rozhodnutí obecných soudů o přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vyjádřený kupříkladu v usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 491/03, sp. zn. III. ÚS 350/04, resp. sp. zn. III. ÚS 275/06]. Vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není; v řízení probíhajícím, byť přerušeném, tato podmínka samozřejmě splněna není.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu