ECLI:CZ:US:2013:3.US.246.12.1
sp. zn. III. ÚS 246/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Kamila Hošťáka, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem Štefánikova 18/25, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. října 2011 č. j. 33 Cdo 3601/2011-340, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2011 č. j. 28 Co 443/2010-317, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. února 2010 č. j. 11 C 92/99-283, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2012, napadá stěžovatel všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že těmito rozhodnutími, stejně jako řízením, které jim předcházelo, byla porušena základní práva a svobody ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Po zevrubné rekapitulaci průběhu a výsledku řízení před obecnými soudy a soudem dovolacím stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu v tom, že zejména soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy, aniž tento svůj postup v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně odůvodnil, takže lze o těchto důkazech hovořit jako o důkazech "opomenutých". Rozhodnutí soudů, která postrádají řádné, tj. logické a rozumné odůvodnění, obsahující myšlenkové pochody soudu v souvislosti s hodnocením provedených důkazů a tvrzením účastníků řízení, je tak podle názoru stěžovatele v příkrém rozporu s principy spravedlnosti procesu a tím i ústavnosti a zakládají jejich nepřezkoumatelnost.
Porušení principu rovnosti stran shledává stěžovatel v údajně nerovném přístupu soudů k oběma stranám řízení, pokud ve sporu rozhodující soudy neumožnily stěžovateli řádně realizovat jeho procesní práva.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí třetím rozsudkem ze dne 9. 2. 2010 č. j. 11 C 92/99-283 v řízení o zaplacení částky 690 399,- Kč s příslušenstvím v právní věci žalobce JUDr. Vladimíra Zeithamla (dále jen vedlejší účastník) proti stěžovateli (dříve žalovanému) zcela vyhověl žalobě a uložil stěžovateli povinnost uhradit žalobci žalovanou částku spolu s příslušenstvím (výrok I) a náhradu nákladů řízení (výrok II).
Žalovaná částka představuje odměnu za poskytnuté právní služby ohledně vypořádání dvou skupin členů sdružení Realit Konzult (jehož členem byl i stěžovatel), která byla ujednána ve smlouvě sepsané formou informace. I když své povinnosti právního zástupce vedlejší účastník splnil, jeho odměna stěžovatelem nebyla uhrazena, i když "stěžovatel své záporné stanovisko (k žalobě) nedokázal odůvodnit a nabízel jiné částky na vypořádání stran".
Soud prvního stupně se v řízení řídil zejména závazným právním názorem dovolacího soudu, vyjádřeným v jeho rozhodnutí ze dne 19. 6. 2003 č. j. 33 Odo 506/2001-115 a výsledky provedeného dokazování. Důvodem zrušení rozsudků soudů obou stupňů dovolacím soudem a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu projednání bylo nesplnění povinnosti soudu prvního stupně posoudit, jestli dohoda o podílové odměně byla účastníky řízení sjednána určitě, srozumitelně a za splnění stanovených podmínek a byla proto uzavřena platně i ve vztahu k ustanovení §37 odst. 1 §39 obč. zák.
Soud prvního stupně si připojil spisy Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 9 C 42/2001 a Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 11 C 72/2001 v rámci ekonomie řízení za situace, kdy šlo v prvním případě o zcela obdobný spor o tentýž předmět řízení, v němž bylo žalobě vedlejšího účastníka o stejnou částku zcela vyhověno.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 3. 2011 č. j. 28 Co 443/2010-317 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný potvrdil (výrok I) a dále rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud uzavřel, že dokazování provedené soudem prvního stupně bylo ve vztahu k prokázání důvodnosti žalobního nároku dostatečné pro zjištění všech skutkově významných okolností věci a věc soud i správně právně posoudil. Předmětem vypořádání byly nemovitosti Žertvy (v ceně 21 200 000,- Kč) a Sokolníky (v ceně 48 500 000,- Kč), přičemž vedlejší účastník vycházel při výpočtu odměny pouze z částky 48 400 000,- Kč. Vypořádací podíl stěžovatele na uvedených nemovitostech představoval jednu sedminu celkové částky. Jestliže součástí uzavřené smlouvy bylo ujednání o podílové odměně advokáta stanovené tak, že mu přísluší odměna ve výši 20% z minimální hodnoty vypořádacího podílu pro stěžovatele nad 2 000 000,- Kč, je žalovaná částka s ohledem na vypořádací podíl stěžovatele stanovena správně.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl a zdůraznil, že stěžovatel sice označil v dovolání dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který je ve věci způsobilým dovolacím důvodem, ale obsahově jeho argumentace směřuje proti skutkovým závěrům, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci (tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.), které je při zvažování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučeno. Námitky stěžovatele vystihují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který by mohl založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze v situaci střetu odlišných právních názorů na výklad procesně právního předpisu, o nějž se však v projednávané věci zjevně nejedná.
III.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že postup obecných soudů v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na konkrétní případ jsou v zásadě záležitostí právě obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat za situace, kdy daný rozhodovací proces je stižen vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikovanými vadami); o jaké vady se jedná, lze zjistit z jednotlivých rozhodnutí Ústavního soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se obecné soudy nevypořádaly s důkazy, jejichž provedení v daném soudním řízení navrhoval. Vzhledem k tomu, že by mohlo jít o případ tzv. opomenutých důkazů, a příslušné důkazní řízení by tudíž mohlo být zatíženo tzv. kvalifikovanou vadou, Ústavní soud zkoumal, zda lze pokládat stěžovatelovu námitku za důvodnou, přičemž - s ohledem na obsah rozsudku Městského soudu v Praze - dospěl k závěru, že tomu tak evidentně není. Odvolací soud na str. 3 odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že argumentace stěžovatele ve vztahu k údajným opomenutým důkazům není důvodná, neboť stěžovatel musí spolu s návrhem na provedení konkrétního důkazu uvést, k jaké ve věci relevantní skutkové okolnosti mají být navržení svědci vyslechnuti, resp. z jakého důvodu neměla být do celkového vypořádání zařazena nemovitost Sokolníky, jestliže se tak dříve rozhodli sami účastníci sdružení ve Smlouvě o vypořádání majetku sdružení a všech majetkových vztahů s tímto sdružením souvisejících. Ostatně již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, z jakého důvodu shledal závěry soudem ustanoveného soudního znalce Ing. Rysky za věrohodné a za správné; obdobně jasně a srozumitelně také vysvětlil, z jakých důvodů neshledal námitky stěžovatele, pokud šlo o tvrzenou nepřiměřenost smluvních odměn vedlejšího účastníka řízení, za oprávněné a s ohledem na výsledky dokazování za relevantní.
Těmto závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. Ústavní soud neshledal důvodnou ani stěžovatelovu námitku o tzv. opomenutých důkazech.
Je nepochybné, že stěžovatel měl v průběhu téměř 13 let trvajícího řízení před obecnými soudy dostatek času a možností, aby v souladu se svou procesní obranou nejen navrhl potřebné důkazy k prokázání svých vlastních tvrzení, ale zejména konkrétními důkazy vyvrátil tvrzení vedlejšího účastníka řízení. V tomto ohledu měl stěžovatel nepochybně stejné procesní podmínky a možnosti, jako vedlejší účastník řízení. Nelze totiž založit s úspěchem svoji procesní obranu pouze na negaci tvrzení protistrany, ale je nezbytné své záporné stanovisko vysvětlit a prokázat.
Ústavní soud konstatuje, že takto nezpůsobilý procesní postoj stěžovatel osvědčil i ve své argumentaci předkládané Ústavnímu soudu, neboť ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu pouze bez dalšího tvrdí, že s právním závěrem dovolacího soudu ohledně existence dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nesouhlasí, aniž blíže objasnil, o jaký s projednávanou věcí bezprostředně související výklad procesního práva, na němž bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu, se opírá v jím podaném mimořádném opravném prostředku. Tato zcela vágní argumentace nemůže být předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, neboť svým obsahem jen informuje o nesouhlasném stanovisku stěžovatele, které však samo o sobě žádný ústavně právní rozměr neobsahuje.
Nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že by napadená rozhodnutí obecných soudů postrádala řádná odůvodnění (tj. srozumitelná a vyhotovená v souladu s pravidly logického myšlení). K tomu nutno dodat, že z ústavní stížnosti není patrno, proč příslušné právní závěry obecných soudů nemohou z hlediska věcného, natož pak ústavního obstát, přičemž vyjádření nesouhlasu s nimi - dle konstantní judikatury Ústavního soudu - opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu