ECLI:CZ:US:2013:3.US.2486.12.1
sp. zn. III. ÚS 2486/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem ve Znojmě, Velká Michelská 194/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012 č. j. 3 Tdo 1536/2011-26, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. srpna 2011 sp. zn. 9 To 282/2011 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. března 2011 sp. zn. 17 T 159/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že došlo v postupu obecných soudů k porušení jeho základních lidských práv, a to zejména domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 3. 2011 sp. zn. 17 T 159/2010 uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák."). Trestného činu se dopustil tím, že jako jediný společník a jednatel společností FLAMINGO - TR, s. r. o., IČ 26955652, se sídlem v Třebíči, Oldřichova 1, uzavřel v blíže neupřesněné době v červnu 2006 v sídle obchodní společnosti OJ-REKOP, s. r. o., s touto společností ústní dohodu o dodávkách stavebního materiálu určeného na rekonstrukci sklepních prostor pivnice s tím, že na položky vyšší než 10 000 Kč mu bude vystavena faktura, položky nižší bude hradit přímo na pokladně, a dále že dodávku stavebních, zejména obkladačských prací a příslušného materiálu, bude provádět Luboš Holzbauer, za kterého v zastoupení uzavřel s obchodní společností FLAMINGO - TR, s. r. o., smlouvu o dílo Zdeněk Holík, a to vše od počátku s úmyslem své závazky nesplatit, neboť si byl velmi dobře vědom, že vzhledem ke svým splatným závazkům nebude schopen tyto nové závazky řádně a včas ve lhůtách splatnosti hradit. Za výše uvedenou trestnou činnost a sbíhající se zločin vydírání dle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (dále jen "tr. zák."), kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 10. 2010 sp. zn. 4 T 43/2010, byl stěžovatel odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zák. za použití §43 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků s tím, že se nad stěžovatelem vyslovuje dohled.
Stěžovatel využil svého práva na odvolání, ve kterém uvedl výhrady k procesnímu postupu a hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Zároveň namítl, že jeho jednání nedosahuje znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Odvolací soud odvolání jako nedůvodné zamítl, neboť měl za to, že soud prvního stupně učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedených důkazech, tyto náležitým způsobem zhodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu a nepochybil, pokud dospěl k závěru o vině stěžovatele. Následně podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu. Stěžovatel podstatnou část námitek založil na procesních námitkách vedoucích k revizi skutkových zjištění, jimiž se Nejvyšší soud z povahy věci nemohl zabývat. Relevantní byla argumentace o nesouladu skutkového zjištění se skutkovou podstatou trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud rozebral znaky skutkové podstaty podvodu a jednotlivá skutková zjištění, jež tyto znaky naplňovaly. Podrobně analyzoval existenci nepřímého úmyslu, škody na cizím majetku a uvedení v omyl. Dovolací orgán dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů projednávanou ústavní stížností. Je přesvědčen, že soud prvního stupně své závěry opírá o nesprávná skutková zjištění a neúplné důkazní závěry. Dokazováním nebylo prokázáno uvedení druhé stany v omyl, ani podvodný úmysl stěžovatele. Dále upozorňuje na celkové nesprávné pochopení věci, která měla být posuzována jako věc občanskoprávní a ne trestněprávní, čímž dochází k hypertrofii trestní represe, protože vztahy mezi stranami byly ryze
podnikatelské - obchodněprávní. Stěžovatel by neměl být trestán za svůj podnikatelský neúspěch. Dle názoru stěžovatele měla být druhá strana obezřetnější ve smyslu zásady vigilantibus iura skripta sunt. Stěžovatel je také nucený plnit dvakrát v prospěch pana Luboše Holzbauera. V rámci celého řízení nebylo prokázáno, že by se stěžovatel dopustil trestného činu podvodu. Nejvyššímu soudu vyčítá, že pro své rozhodování si vybral jen určité stěžovatelovy námitky, které byly účelové pro následné odmítnutí. Odvolací a dovolací soudy se dle názoru stěžovatele jen odvolávaly na zjištění nalézacího soudu a vše, co svým rozhodnutím učinily, je naznačení, že podnikatel se nemá snažit splácet své dluhy, ale podnikání fakticky ukončit a zanechat závazky neuhrazené.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy ČR). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 tr. ř. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se projeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Nejvyšší soud ve své argumentaci správně uvedl, proč se bude při svém rozhodování zaobírat jen námitkou dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecné soudy svým rozhodnutím nechtěly vytvářet stav, ve kterém by podnikatelé zanechávali své činnosti a závazky ponechali svému osudu. Naopak, už soud prvního stupně uvedl že: " si je vědom reálného ekonomického prostředí v České republice, kdy je běžná situace neplnění závazků řádně a včas. Takovýto stav však nemůže být ze strany soudu obecně schvalován a je nutno na tento reagovat."
Námitka dvojího plnění je irelevantní. Soud prvního stupně přiznal panu Lubošovi Holzbauerovi náhradu škody, a to, že má stěžovatel plnit své povinnosti i vůči druhé poškozené, ještě nezakládá existenci zdvojeného plnění, kterému bude možné předcházet i v občanskoprávním řízení, na které je druhá poškozená odkázána. Tento stav nezakládá protiústavnost.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu