ECLI:CZ:US:2013:3.US.2497.13.1
sp. zn. III. ÚS 2497/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Krpcové, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti výroku II elektronického platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. prosince 2012 č. j. EPR 81889/2012-5 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2013 sp. zn. 29 Co 120/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 14. 8. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo uloženo stěžovatelce jako žalované zaplatit žalobkyni ZEPTER INTERNATIONAL s. r. o. částku 10 330 Kč s příslušenstvím (výrok I) a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 10 592 Kč (výrok II).
3. Uvedený platební rozkaz ve výroku II o nákladech řízení napadla stěžovatelka odvoláním, Městský soud v Praze však toto rozhodnutí svým usnesením, jež je napadeno touto ústavní stížností, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl totiž k závěru, že o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §172 odst. 1 (pozn.: míněn zřejmě §142 odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.), jejich výše byla určena správně a důvody pro aplikaci výjimečného ustanovení §150 o. s. ř. shledány nebyly.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že stran výroku ve věci samé neměla žádných výhrad, neboť žalovanou částku z důvodu finančních těžkostí neuhradila. Proti výroku o náhradě nákladů řízení však podala odvolání, neboť měla za to, že uplatněný nárok byl v rozporu s hmotným právem (z důvodu, že práva žalobkyně nebyla nijak ohrožena, protože protiplnění měla poskytnout až po zaplacení celkové dlužné částky), příslušná smlouva měla být v rozporu se zákonnými omezeními spotřebitelských smluv a dlužná částka měla být dílem uhrazena, což uplatněný nárok mělo činit zcela neoprávněným v rozsahu dvou uhrazených a nezohledněných splátek. Dále pak byla názoru, že žaloba byla podána neúčelně, protože se telefonicky dohodla se žalobkyní a svůj dluh začala splácet, a že náklady řízení byly nepřiměřeně vysoké s ohledem na to, že jde o "formulářový" spor blízký pásmu "bagatelity". Odvolání podala i proto, že dle jejího názoru existují důvody zvláštního zřetele hodné v podobě zdravotních důvodů a nízkých příjmů.
5. V ústavní stížnosti pak stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že řádně své rozhodnutí neodůvodnil, takže je nepřezkoumatelné, náklady mají být dle jejího názoru nepřiměřené, rozhodnutí soudu nepředvídatelné, žaloba prý byla podána neúčelně, neboť žalobkyně svou pohledávku vymáhala, aniž by zohlednila výsledek jejího (tj. stěžovatelčina) pokusu o smírné vyřešení sporu, a hmotněprávní povaha sporu se má jevit jako sporná, protože uplatněná pohledávka nebyla dospělá a dílem již zanikla. V této souvislosti vyslovuje názor, že prý není ústavně přijatelné "procesní zkoumání důvodů přiznání nákladů s abstrakcí od hmotněprávního rozměru". Stěžovatelka rovněž tvrdí, že obecné soudy měly povinnost aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., neboť k tomu měly dostatek důvodných podkladů. Obecné soudy dle stěžovatelčina názoru aplikovaly "jednoduché" právo zcela mechanicky, a tudíž jsou jejich rozhodnutí extrémně formalistická a bezúčelná, kdy je nucena nést důsledky nákladového výroku, aniž k tomu by svým chováním zavdala dostatečný důvod.
6. Obecným soudům stěžovatelka vytýká i to, že určily náklady řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, jež byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, přičemž nosné důvody tohoto nálezu se týkají i nyní souzené věci. Z tohoto důvodu mají mít napadená rozhodnutí protiústavní a nezákonný podklad.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Tyto okolnosti jsou přítomny i v projednávané věci. Zde stěžovatelka v konečném důsledku brojí proti tomu, že postupem obecných soudů byla zkrácena na částce cca 10 000 Kč při stanovení náhrady nákladů řízení. S ohledem na výši této částky je zřejmé, že se jedná o věc bagatelní, která zpravidla pro nikoliv zcela zásadní faktické (kvantitativní) dopady na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, ústavněprávní roviny nedosahuje; výjimkou jsou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu nebo kumulativní působení dalších obdobných případů) bude možno usoudit jinak, event. dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces (tj. s procesními principy, jež jsou pro vedení řízení stěžejními), ledaže by věc vykazovala "přesah" individuálního zájmu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Nadto uvedená částka představuje (pouze) náhradu nákladů řízení, což věc - zde pak z kvalitativního hlediska, kdy rozhodnutí o této náhradě má vedlejší (akcesorickou) povahu vůči k rozhodování o věci samé - ještě více posouvá mimo rovinu ústavnosti (viz usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2525/10).
10. Vzhledem k tomu se Ústavní soud zaměřil na otázku, zda lze z obsahu ústavní stížnosti vyvodit, že by - i přes skutečnost, že jde o náhradu nákladů řízení, nota bene v bagatelní výši - mohla dosáhnout ústavněprávní kvality, nic takového však nezjistil. Z ústavní stížnosti neplyne, že by uložená povinnost mohla mít zcela zásadní vliv na stěžovatelčinu sociální situaci. Nelze ani dospět k závěru o "přesahu věci", neboť otázku výše náhrady nákladů v (některých) bagatelních věcech řeší judikatura Ústavního soudu (včetně zmíněného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž byla zrušena tzv. přísudková vyhláška) i judikatura soudů obecných. Pokud stěžovatelka zpochybňuje důvodnost žalovaného nároku (ve své podstatě) s tím, že se obecné soudy měly pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zabývat meritem věci (a zjistit tak, zda žaloba byla podána "účelně", či nikoliv), Ústavní soud tento názor nesdílí. Stejně tak není názoru, že by mu příslušelo přezkoumávat, zda skutečnosti přednesené účastníkem řízení dostatečně odůvodňují postup podle §150 o. s. ř. (viz usnesení ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1920/13), pokud se s touto otázkou vypořádal odvolací soud; ten však podmínky pro výjimečnou aplikaci tohoto moderačního ustanovení neshledal.
11. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy postupovaly na základě Ústavním soudem zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. a že tzv. nosné důvody zmíněného nálezu dopadají na souzenou věc, protože jde o bagatelní "formulářový" spor, ani v tomto ohledu Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit nemůže. V prvé řadě sama stěžovatelka, s ohledem na konkrétní okolnosti, důvodnost žaloby zpochybňuje, takže nelze mít za to, že by podání žaloby byla pouze administrativní záležitost, ve sporu šlo o řádově vyšší částku, než tomu bylo v případě jízdného v hromadné dopravě, tato navíc přesáhla hranici stanovenou v §202 odst. 2 o. s. ř., takže odvolání by bylo přípustné, kromě toho odměna advokáta nepřesáhla vymáhanou jistinu.
12. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu