ECLI:CZ:US:2013:3.US.2527.13.1
sp. zn. III. ÚS 2527/13
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 27. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ThMgr. Miroslava Stoupy, zastoupeného Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 7, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2013 č. j. 30 Cdo 1061/2013-342, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2011 č. j. 1 Co 152/2011-264 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2009 č. j. 32 C 106/2003-163, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 8. 2013 se ThMgr. Miroslav Stoupa (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými v řízení o ochranu osobnosti bylo porušeno jeho základní právo na lidskou důstojnost a dobrou pověst dle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 12. 8. 2009 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu na určení, že žalobce je veden v registru Ministerstva vnitra ČR jako tajný spolupracovník bývalé Státní bezpečnosti neoprávněně (výrok I), zamítl žalobu, podle které je žalovaná Česká republika, jednající Ministerstvem vnitra ČR, povinna do 15 dnů od právní moci rozsudku tuto skutečnost vyznačit v podkladech vedené evidence a provést odpovídající záznam na svých webových stránkách (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
Dne 19. 7. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 12. 8. 2009 zrušil ve výroku II a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), ve výrocích I a III rozsudek nalézacího soudu potvrdil a ve výroku IV změnil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Dne 28. 5. 2013 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti výroku II a III rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. 7. 2011 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práv garantovaných čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména do práva na lidskou důstojnost, čest a dobrou pověst, a dále do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Stěžovatel nesouhlasil s právními závěry nalézacího i odvolacího soudu, které dle jeho názoru nesprávně hodnotily písemné dokumenty nacházející se v předmětném svazku, o nichž však v řízení nebylo prokázáno, že by je předával vědomě Státní bezpečnosti; tyto jím ručně psané dokumenty nebyly určeny pro Státní bezpečnost. Závěr obecných soudů, že "udával mnoho osob", považuje za neurčitý a tudíž nepřezkoumatelný.
V částech III. a IV. ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že byl zkrácen na svých procesních právech, neboť se nemohl zúčastnit jednání u nalézacího soudu, resp. se zúčastnil pouze jednoho jednání nařízeného na 29. 5. 2005, které však bylo odročeno. Neúčastnil se ani dalšího jednání nařízeného na den 3. 9. 2007, byť žádal o jeho odročení. O jednání konaném dne 12. 8. 2009 nebyl informován, neboť byl na léčebném pobytu v zahraničí. Tvrzení nalézacího a odvolacího soudu, dle nichž se snažil řízení prodlužovat a oddálit tak konečné rozhodnutí, neodpovídalo skutečnosti.
Podle stěžovatele nalézací a odvolací soud pochybily nevyhověním jeho důkazním návrhům. Obecné soudy ho dostatečně nepoučily a neumožnily mu zúčastnit se ústních jednání v jeho věci.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Z argumentace obsažené v ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakoval námitky, které již dříve uplatnil ve svém odvolání a dovolání, a s nimiž se odvolací i dovolací soud v podrobných odůvodněních svých rozhodnutí náležitě vypořádaly, a to včetně námitek tvrdících porušení základního práva na spravedlivý proces resp. jeho jednotlivých aspektů.
Ústavní soud konstatuje, že z ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí nezjistil jakýkoliv náznak porušení garancí spravedlivého procesu plynoucích z hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); rozhodnutí nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu považuje za dostatečně odůvodněná a nevzbuzující pochybnosti o spravedlivosti řízení vedoucích k jejich vydání; maje tato rozhodnutí za věcně správná a s kautelami ústavnosti souladná, může na jejich obsah odkázat.
Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení civilního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho civilní věci Ústavní soud opakuje, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal.
Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo. Navíc věc posoudil i dovolací soud, který se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyrovnal i s námitkami stěžovatelem opakovaně uplatněnými v ústavní stížnosti.
Jelikož dovolání nebylo odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel - ač jinak oznámil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (ve znění platném do 31. 12. 2012) - žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, nevymezil a dovolací soud ani neshledal, že by odvolacím soudem vyřešená právní otázka ochrana osobnosti měla být posouzena jinak, mohla by být ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu též jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro její podání (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu