ECLI:CZ:US:2013:3.US.2534.12.1
sp. zn. III. ÚS 2534/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Quasta, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalamounem PhD., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 52, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 č. j. 30 Cdo 3772/2011-142, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2011 č. j. 1 Co 345/2010-118 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2010 č. j. 37 C 51/2009-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2010 č. j. 37 C 51/2009-73 v řízení na ochranu osobnosti zamítl žalobu proti žalované Agrární komoře České republiky, kterou se stěžovatel domáhal, aby 1. bylo určeno, že "dopisem žalované ze dne 14. 7. 2008 adresované panu Franzi Ehrsamovi, předsedovi představenstva společnosti Bayerrische Milchindustrie eG Landshut, Spolková republika Německo, která je stoprocentním vlastníkem společnosti LACRUM Velké Meziříčí s. r. o....", ve znění dále podrobně specifikovaném, "došlo k ohrožení a zásahu do cti a důstojnosti žalobce jakožto profesionálního manažera a jednatele společnosti LACRUM Velké Meziříčí, s. r. o." a aby 2. žalovaná byla povinna zaplatit stěžovateli 1 700 000 Kč; dále rozhodl, že stěžovatel je povinen uhradit žalované na nákladech řízení 31 440 Kč. Podle soudu nebyl v řízení prokázán tvrzený zásah do osobnostních práv stěžovatele, neboť obsahem dopisu, adresovému pouze předsedovi představenstva společnosti, byla "fakticky kritika" hospodaření "Mlékárny Velké Meziříčí", jejímž vyjádřením byla jen vykonána oprávnění, která žalované náleží. Cílem inkriminovaného projevu tak nebylo poškodit stěžovatele, ale jen "podat podnět k řešení, objasnění a přešetření okolností v Mlékárně Velké Meziříčí". Na tomto základě soud uzavřel, že do osobnostních práv stěžovatele zasaženo nebylo a tudíž mu nepřísluší (vedle morální satisfakce) ani požadované peněžní odškodnění.
Vrchní soud v Praze rozsudkem 30. 6. 2011 č. j. 1 Co 345/2010-118 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě s městským soudem a poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 95/2002 dospěl k závěru, že tvrzení žalované obsažené v jejím dopisu z 14. 7. 2008 má povahu projevu, který je podle obsahu, formy a cíle možno považovat za upozornění, podnět nebo žádost o objasnění a prošetření určitých okolností, jež byl učiněn v prostředí oprávněném věc řešit, a takový projev neoprávněným zásahem do práv chráněných §11 a násl. občanského zákoníku není. K námitce stěžovatele soud uvedl, že pochybení soudu prvního stupně, spočívající v uvedení nesprávného označení firmy "Mlékárna Velké Meziříčí a. s." (pozn. namísto LACRUM Velké Meziříčí s. r. o.) v odůvodnění rozhodnutí, vliv na posouzení věci samé nemá.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2012 č. j. 30 Cdo 3772/2011-142 podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, jelikož je z podrobně rozvedených důvodů neshledal přípustným.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl napadenými rozhodnutími zasažen ve svých právech dle čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť obecné soudy se "vůbec nezabývaly" jeho argumentací a důkazy, kterými svá tvrzení dokládal, a odmítly "reflektovat", že tvrzení obsažená v dopise žalované nejsou pravdivá, čímž došlo k "selektivnímu souhrnnému hodnocení skutkového stavu" a tento "přístup" soudů vyústil "v zásadě nepřezkoumatelná rozhodnutí". Podle stěžovatele se se soudy "vůbec nesnažily zjišťovat, co bylo pravou příčinou napsání dopisu" a adekvátně nezdůvodnily, z čeho dovolily "oprávnění" žalované k takovému projevu; též jim vytýká, že svými rozhodnutími "provedly" "praktickou legalizaci zakázané veřejné podpory". S podrobným zdůvodněním stěžovatel dále odporuje soudy přijatému závěru, že dopisem žalované nebylo zasaženo do jeho profesionální cti a důstojnosti, neboť cílem žalované nebylo "standartní řešení situace", ale vytvoření "tlaku" na něho jako jednatele společnosti, aby "vyhověl neoprávněným požadavkům několika nespokojených dodavatelů", přičemž samotný dopis byl podle něj stylizován tak, že je "neschopný řešit slušným a zákonným způsobem provoz mlékárenské společnosti"; nešlo tudíž o nic jiného, co se pejorativně nazývá "bonzáctví". Je současně i názoru, že nelze připustit ani stav, kdy by podněty k řešení určitých situací, jež by bylo možno považovat obecně za oprávněné, "šířily o komkoliv nepravdivé informace".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel dovolávaje se ochrany se zřetelem k čl. 10 Listiny, směřuje svoji kritiku proti postupu soudů v soudním řízení, a to s tím, že se mu nedostalo spravedlivého procesu dle čl. 36 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Činí tak zejména tvrzením, že zejména soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla dokazování tím, že dostatečně nezjistily skutkový stav a na základě takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu dospěly k nesprávnému skutkovému závěru, že do osobnostních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
Co do stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba.
Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému a taková situace zde nenastala, resp. není dostatečně silného argumentu k úsudku opačnému.
Není žádného relevantního důvodu k závěru, že obecné soudy při zjišťování skutkového stavu pochybily; učiněná zjištění, jež vyústila ve skutkový závěr, že projevem žalovaného nebylo zasaženo do osobnostních práv stěžovatele, mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, přičemž úvahy, jimiž se soudy při jejich hodnocení řídily, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů.
Námitka nesprávnosti a úplnosti skutkového zjištění, jmenovitě zda projevem žalované byl sledován i jiný záměr, jejž stěžovatel vnímá jako vytvoření určité formy nátlaku k dosažení konkrétního neregulérního cíle, je přitom nerozhodná potud, jestliže předmětem posouzení byl obsah tohoto projevu a jeho způsobilost zasáhnout do zaručených osobnostních práv stěžovatele; důvod k závěru, že by se obecné soudy v tomto rozsahu skutkových zjištění dopustily (jak již bylo výše předestřeno) pochybení, jež by měly vést k stěžovatelem požadovanému zásahu Ústavního soudu, zde zjevně není. Ústavní stížností vytýkaný nedostatek skutkových zjištění ohledně motivace žalované k tomuto jednání, ani dovozovaný úsudek o "legalizaci zakázané veřejné podpory", tudíž nemohl být pro úsudek o úplnosti či neúplnosti skutkových zjištění potřebných pro rozhodnutí ve věci samé určující.
Podobně, a v návaznosti na řečené, Ústavní soud neshledává ani ústavněprávní nedostatky (ve smyslu výkladové svévole) ve vymezení podmínek relevantního zásahu do práv dle §11 a násl. občanského zákoníku.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Z ústavní stížnosti se podává, že formálně (podle jejího petitu) směřuje též i proti rozhodnutí soudu dovolacího; obsahově však stěžovatel proti němu v ústavní stížnosti žádné námitky nevznáší a ani z pohledu Ústavního soudu mu ničeho vytknout zjevně nelze. Tím je předznamenán závěr, že i v této části jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, což je důvodem pro její odmítnutí rovněž.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu