ECLI:CZ:US:2013:3.US.2537.12.1
sp. zn. III. ÚS 2537/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Husera, zastoupeného Mgr. Ilonou Dobrovolnou, advokátkou se sídlem Týnská 1053/21, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2011 č. j. 72 Co 9/2011-42 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. května 2010 č. j. 21 C 139/2009-28, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 10 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. července 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. května 2010 č. j. 21 C 139/2009-28 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2011 č. j. 72 Co 9/2011-42, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. května 2010 č. j. 21 C 139/2009-28 byla žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uložena povinnost zaplatit žalobci Mgr. Janu Pravdovi částku 47.530,- Kč s přísl. (výrok pod bodem I) a dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II). Takto soud rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal žalované částky s tvrzením, že žalovaný dluží žalobci odměnu za právní službu poskytnutou žalovanému žalobcem jako advokátem na základě plné moci ze dne 30. listopadu 2004 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 177/2000 o zaplacení 136.961,80 Kč s přísl.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. února 2011 č. j. 72 Co 9/2011-42 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 9.594,- Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 27. května 2010 č. j. 21 C 139/2009-28 byl vydán bez řádného doručení žaloby a předvolání k jednání stěžovateli. Stěžovatel vůbec nevěděl, že řízení ve věci probíhá. Stěžovatel uvádí, že opakovaně oznámil Obvodnímu soudu pro Prahu 10, a to elektronickým podáním doručeným do e-mailové schránky Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 10. února 2010 a 11. února 2010, jehož přijetí bylo soudem potvrzeno, že stěžovatelova adresa pro doručování korespondence je J., P. Tato adresa byla tedy soudu známa a je uvedena také v protokolu o jednání, konaném dne 27. května 2010 před Obvodním soudem pro Prahu 10. Stěžovatel však tvrdí, že na tuto adresu mu nebylo předvolání k jednání nikdy doručeno. Stěžovatel tuto adresu oznámil soudu za účelem urychlení doručování vzhledem k povinnosti vyklizení z adresy v J., P. Proto si zřídil P. O. BOX.
Stěžovatel je přesvědčen o tom, že učinil maximum možného proto, aby mu byly doručovány veškeré písemnosti soudu. Soud však bezdůvodně nedoručil ani na oznámenou adresu, ani do datové schránky. Podle stěžovatele je nepochybné, že rozsudek pro zmeškání byl vydán, aniž byly splněny podmínky ust. §153b odst. 1 o. s. ř.
Dle názoru stěžovatele nebyly splněny základní, zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (§153b o. s. ř.). Soud může rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, jestliže mj. byla žalovanému do vlastních rukou doručena žaloba a předvolání k jednání nejméně 10 kalendářních dnů přede dnem, kdy se má jednání konat. Protože stěžovateli nebylo doručeno předvolání na adresu J., P., jak je uvedeno v protokole o jednání i na rozsudku pro zmeškání, ani do zpřístupněné datové schránky, přestože stěžovatel učinil maximum možného, aby mu mohly být veškeré písemnosti doručovány, byla stěžovateli odňata možnost účinně se bránit proti podané žalobě a následně i proti vydanému rozsudku pro zmeškání. Soud měl a má povinnost zjistit existenci a přístupnost datové schránky fyzické osoby z registru jako základní způsob doručení stanovení v ustanovení §45 o. s. ř. a měl tedy předvolání doručit prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky stěžovatele.
Uvedeným postupem obecných soudů prý byla stěžovateli odňata možnost reálně a efektivně jednat před soudem, vyjadřovat se k důkazům a činit návrhy, přičemž v řízení nebyla respektována rovnost účastníků, v důsledku čehož byla porušena stěžovatelova základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
III.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze a Jana Pravdy.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 16. srpna 2013 k námitce stěžovatele, že rozsudek pro zmeškání byl soudem vydán bez řádného doručení předvolání k jednání a doručení žaloby, protože opakovaně sdělil soudu elektronickým podáním doručeným do jeho e-mailové schránky svou adresu pro doručování korespondence, a to J., PO BOX, P., uvedl, že na uvedenou adresu byla stěžovateli dne 24. září 2009 doručována žaloba, další podání žalobce z 9. července 2009, usnesení o zastavení řízení v části požadovaného příslušenství a vz. 080 o. s. ř. s výzvou k vyjádření k žalobě. Zásilka se vrátila 7. října 2009 zpět nevyzvednutá se sdělením pošty, že stěžovatel neposkytl k řádnému dodání nezbytnou součinnost, protože se odstěhoval, zásilku nevyzvedl, ačkoli je na obálce poznamenáno "odnos". Předvolání k jednání nařízenému na 27. května 2010 vzorem 018 o. s. ř. s poučením dle ust. §153b o. s. ř. spolu s žalobou a dalšími výše uvedenými písemnostmi, které se nepodařilo doručit v září roku 2009, bylo proto stěžovateli doručováno jako fyzické osobě dle ust. §45 odst. 3 písm. a) o. s. ř. na adresu dle ust. §46b písm. a) o. s. ř. ve znění účinném v době doručování (tj. do 30. června 2010), aby nastaly zákonem stanovené účinky doručení. V této věci stěžovatel požádal o doručování dle ust. §46a odst. 2 věta první o. s. ř. až v odvolání proti rozsudku nadepsaného soudu ze dne 27. května 2010 č. j. 21 C 139/2009-28 na č. l. 30, požadoval doručovat prostřednictvím advokáta JUDr. Jana Pavloka, Ph.D. Rozsudek ze dne 27. května 2010 č. j. 21 C 139/2009-28, doručovaný na stejnou adresu, jako předvolání k jednání a žaloba, tj. na adresu V., P., kde má sídlo Úřad městské části Praha 10, na níž je stěžovatel od 8. července 2009 přihlášen k trvalému pobytu, převzal stěžovatel osobně 12. července 2010. O doručování na adresu J., PO BOX , P., v této věci stěžovatel nežádal. V e-mailové zprávě zaslané vedoucí kanceláře senátu 11 C ve věci sp. zn. 11 C 241/2002 stěžovatel sice uváděl pro doručování adresu J., PO BOX, P. (e-mail stěžovatele z 10. února 2010 v 7.03 hod.), jedná se však o interní korespondenci v jiné, než této věci, zpráva není opatřena elektronicky ověřeným podpisem, nemohl proto soud v této věci k takovému sdělení přihlížet a ani je neměl v době doručování předvolání k jednání a rozsudku dispozici. E-mailovou zprávu stěžovatele z 10. února 2010 se sdělením adresy J., PO BOX, P. pro doručování ve věci 11C 241/2002 nelze proto považovat za žádost o doručování dle ust. §46a odst. 2 věta první o. s. ř. v této věci.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření dále uvedl, že o doručování do datové schránky stěžovatel nikdy nežádal a jejím prostřednictvím soudu svá podání nikdy nedoručoval, ani ve věci 11 C 241/2002 nepoužil ke korespondenci svou datovou schránku. Z uvedeného soud dovozuje, že nebyla funkční, stěžovatel pouze dokládal v souvislosti s návrhem na neúčinnost doručení, že o její zřízení požádal. Dle pokynu soudce pro doručení rozsudku z 27. května 2010 č. j. 21 C 139/2009-28 (referát z 26. června 2010 na čl. 28 p. v.) a pro předvolání žalovaného k jednání u soudu druhého stupně (referát z 13. ledna 2011 na čl. 35 p. v.) mělo být doručováno žalovanému do datové schránky, pro případ, že by ji neměl, příp. nebyla funkční, mělo být doručeno poštou, k oběma referátům jsou připojeny doručenky zásilek doručovaných poštou, nepodařilo se proto stěžovateli do datové schránky doručit. Doručováním stěžovateli se zabývaly oba soudy v stížností napadených rozsudcích a opětovně obvodní soud v usnesení z 8. prosince 2011 č. j. 21 C 139/2009-54, jímž zamítl návrh stěžovatele na určení neúčinnosti doručení, potvrzeném Městským soudem v Praze usnesením z 18. dubna 2012 č. j. 72 Co 124/2012-73. Obvodní soud proto na všechna uvedená rozhodnutí odkázal (s výjimkou chybného tvrzení v usnesení z 8. prosince 2011 č. j. 21 C 139/2009-54, že na adresu P., J., byl stěžovateli doručován platební rozkaz, protože platební rozkaz v této věci vydán nebyl). V souvislosti s návrhem stěžovatele na zrušení rozsudku pro zmeškání a zejména návrhu na určení neúčinnosti doručení poukázal obvodní soud na okolnost, že oba návrhy zamítl proto, že byly podány po zákonem stanovené lhůtě. Stěžovatel tedy podle obvodního soudu nevyužil za řízení možnosti dané mu zákonem. Obvodní soud pro Prahu 10 uzavřel, že napadenými rozhodnutími soudů nebyla porušena práva stěžovatele vyjmenovaná v ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 13. srpna 2013 uvedl, že právo stěžovatele obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo porušeno, a že stížností napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a soudní judikaturou, na kterou odkázal v odůvodnění stížností napadeného rozsudku.
Protože vyjádření Jana Pravdy doručené Ústavnímu soudu dne 14. srpna 2013 ani po výzvě soudu nebylo učiněno v zastoupení advokáta, nemohl k němu Ústavní soud přihlédnout.
IV.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V předmětné věci se Městský soud v Praze ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně je ohledně žalovaným namítaného způsobu doručení v jednotě s aktuální soudní judikaturou (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 30. června 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10), která řeší právní úpravu doručování písemností zavedenou zákonem č. 7/2009 Sb., jež novelizovala ust. §49 o. s. ř., upravující doručování písemností do vlastních rukou s účinností od 1. července 2009. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na výše uvedené vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 10.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu