ECLI:CZ:US:2013:3.US.2537.13.1
sp. zn. III. ÚS 2537/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky PLAYA MAYA, S. L., se sídlem Španělské království, Benidorm, La Cala, Oviedo 2, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013 č. j. 29 Cdo 4488/2011-305 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. července 2010 č. j. 13 Cmo 160/2009-251, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 19. 8. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro zásah do jejího práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnických práv.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 12. 2008 č. j. 36 Cm 23/2000, 58 Cm 13/2003-220 (ve znění opravného usnesení ze dne 25. 3. 2009 č. j. 36 Cm 23/2000-235) byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba směřující jednak proti zvláštnímu správci, jednak proti správkyni konkursní podstaty úpadce Kreditní banky Plzeň, a. s., v likvidaci, na vyloučení částky 50 975 993 Kč z konkursní podstaty úpadce.
3. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl k odvolání stěžovatelky výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen jako věcně správný. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné ani ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se domáhala vyloučení finančních prostředků z konkursní podstaty, jež byly získány z prodeje hotelu Apartment - ALONIS, a že městský soud její žalobu zamítl rozsudkem ze dne 17. 12. 2002 č. j. 36 Cm 23/2000-40. Tento rozsudek zrušil vrchní soud usnesením ze dne 7. 1. 2005 sp. zn. 13 Cmo 208/2003 a věc soudu prvního stupně vrátil s tím, že musí postavit najisto, na základě jakých argumentů stěžovatelka požaduje nemovitost vydat, resp. zaplatit kupní cenu, a po doplnění dokazování i to, jaký stěžovatelka má nebo měla právní vztah ke sporným nemovitostem, zda byly předmětem zástavní smlouvy, kdo byl zástavním věřitelem, zástavním a osobním dlužníkem, zda tato smlouva byla platně uzavřena podle práva země, ve které k uzavření smlouvy došlo, zda nastaly i právní účinky této zástavní smlouvy, k zajištění jaké pohledávky byla tato uzavřena, kdo byl věřitelem a kdo dlužníkem z úvěru zajištěného příslušným zástavním právem, na základě čeho konkursní správce nemovitosti zapsal do konkursní podstaty a zda byla osoba, jejíž nemovitosti sloužily k zajištění pohledávky úpadce, vyzvána podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ke složení plnění ve prospěch podstaty. Městský soud však tento závazný pokyn nerespektoval, neboť nepostavil najisto, zda byla zástavní smlouva platně uzavřena, nezjistil ani, zda pohledávka zajišťovaná zástavní smlouvou vůbec existovala, ačkoliv ona konstantně tvrdila, že tomu tak nebylo, resp. že žádné plnění od úpadce neobdržela, a tedy že nenastaly předpokládané účinky smlouvy o zástavě. Městský soud ani nezjišťoval, zda byla pohledávka zajišťovaná zástavní smlouvou vedena v soupisu konkursní podstaty a zda byla vyzvána podle §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání.
5. Stěžovatelka upozorňuje, že namítala neexistenci vymáhané pohledávky s tím, že ji správce konkursní podstaty vymáhá u španělského soudu s vědomím, že se jí neexistenci nepodaří prokázat, protože se údajná pohledávka řídí českým právem. Soudy shodně přehlížejí, že konkursní soud na uvedenou námitku nereagoval a nechal správce dále jednat. Městský soud pomíjí, že konkursní správce nemovitost získal na základě neplatných právních úkonů, a to na úhradu neexistující pohledávky, resp. že její existence nebyla v řízení prokázána. Opakuje, že po celou dobu tvrdila, že pohledávka, která byla nemovitostmi zajišťována, neexistuje a nikdy neexistovala, a že proto k zahrnutí nemovitostí do konkursní podstaty došlo bez právního důvodu.
6. Stěžovatelka upozorňuje i na to, že tvrdila, že dražba ve Španělsku probíhala jen "po technické stránce" podle tam platného práva, ovšem souhlasné tvrzení stran nic nemění na tom, že nemovitost byla zapsána v rozporu s českým právem. Pro věc nemá být rozhodný právní stav, nýbrž skutečný stav zápisu v katastru nemovitostí, kdy úpadce byl oprávněn na sebe nemovitost převést jen ve chvíli existence finančního plnění v její prospěch, k čemuž však nedošlo. Kromě toho v řízení namítala, že se jednalo o nemovitost ve vlastnictví úpadce, která podle platné právní úpravy není součástí konkursní podstaty, což soud prvního stupně i soud odvolací pominuly.
7. Vrchnímu soudu stěžovatelka vytýká, že posléze svůj právní názor zcela změnil s tím, že z hlediska posouzení věci bylo rozhodné jen to, že konkursní správce zapsal nemovitosti do podstaty a tyto že získal v dražbě, okolnosti průběhu dražby však nezjišťoval; pokud by tak učinil, nemohl by takto rozhodnout. Vrchní soud tak prý potvrdil názor soudu prvního stupně, že není rozhodující, zda konkursní správce získá věc protiprávně. V důsledku této změny se má jevit jeho rozhodování jako nepředvídatelné, přičemž daný postup je třeba hodnotit jako libovůli. Jím prezentovaný právní názor, že majetek nabytý úpadcem po neúspěšných dražbách ve Španělsku a zápisem úpadce do katastru nemovitostí za situace, kdy si nemovitosti ponechal na úhradu neexistující pohledávky, je třeba považovat za majetek nabytý v průběhu konkursu, pak stěžovatelka hodnotí jako zásadně nesprávný. Dodává, že zásahem konkursní správkyně a zvláštního konkursního správce došlo k zásahu do jejího vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jenž byl verifikován soudy všech stupňů.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Ústavní stížnost je postavena na těchto dvou základních námitkách - obecné soudy se měly dopustit procesního pochybení spočívajícího v tom, že městský soud nerespektoval závazný právní názor vrchního soudu jako soudu odvolacího, který pak tento postup akceptoval, v důsledku čehož se stalo soudní rozhodování nepředvídatelné. Dále pak obecné soudy měly po právní stránce posoudit věc vadně, neboť konkursní správce zahrnul předmětné nemovitosti do konkursní podstaty neoprávněně z důvodu, že pohledávka úpadce, která byla zjištěna zástavním právem, neexistovala.
11. Pokud jde o námitku první, touto se již zabýval a vypořádal Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Přitom poukázal jednak na skutečnost, že předmět žaloby v době vydání prvního rozsudku městského soudu byl jiný, jednak i na to, že hlavním důvodem pro zrušení tohoto rozsudku byla nepřezkoumatelnost, a to za situace, kdy si městský soud neujasnil, co je předmětem řízení, a stěžovatelka dostatečně nevylíčila skutkový stav věci. Z uvedeného plyne, že předpoklady, za nichž vrchní soud vyslovil svůj právní názor, se v průběhu dalšího řízení změnily, a tudíž tento právní názor své uplatnění nalézt nemohl. Stěžovatelka přitom na zmíněnou argumentaci dovolacího soudu v ústavní stížnosti v podstatě nijak nereaguje, a není tak z čeho vyvodit, v čem by její nesprávnost, natož pak protiústavnost daných závěrů měla spočívat.
12. Je-li v ústavní stížnosti namítána nesprávnost právního posouzení, Ústavní soud v duchu své ustálené judikatury připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svůj argument, že pohledávka zajištěná zástavním právem neexistovala a že předmětná nemovitost nemohla být zahrnuta do konkursní podstaty úpadce, aniž by přitom reflektovala právní názor obecných soudů, z něhož zřetelně plyne, že v daném řízení (o vyloučení náhradního peněžitého plnění za zpeněžení nemovitosti z konkursní podstaty) tato otázka nebyla relevantní, kdy je zřejmé, že stěžovatelka se takto měla bránit dříve v jiném řízení; tvrdí-li stěžovatelka, že ve Španělsku nemohla prokázat neexistenci dané pohledávky, neboť ta se řídila českým právem, pak tato skutečnost žádnou překážku nepředstavuje. Ani v tomto případě tak Ústavní soud nemá, na základě čeho by mohl usuzovat, že daný právní názor obecných soudů je v nějakém ohledu vadný, nebo že by s případným pochybením bylo spojeno porušení ústavnosti.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu