ECLI:CZ:US:2013:3.US.2541.13.1
sp. zn. III. ÚS 2541/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Ludvíka Veleckého, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Nemanická 40/14, 370 10 České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2013 č. j 5 As 127/2012 - 23 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2012 č. j. 30 A 36/2010 - 202, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. srpna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský úřad v Polné vydal dne 20. srpna 2003 platební výměr č. j. 4057/2003-51 č. 0057/2003, jímž žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") vyměřil místní poplatek v částce 330 Kč za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů, vznikajících na území města Polná za rok 2003 podle ust. §10b a ust. §11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném do 31. prosince 2003 (dále jen "zákon o místních poplatcích"). Proti rozhodnutí Městského úřadu v Polné podal žalobce odvolání. Krajský úřad kraje Vysočina rozhodnutím ze dne 20. listopadu 2003 č. j. KUJI 17711/2003 EO odvolání žalobce zamítl.
Výše uvedené rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina napadl žalobce správní žalobou. Krajský soud v Brně nejprve usnesením ze dne 23. září 2008 č. j. 30 Ca 226/2006 - 35 žalobu odmítl jako opožděnou.
K žalobcem podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. května 2010 č. j. 5 Afs 32/2009 - 105 výše uvedené usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby pro opožděnost zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se krajský soud dostatečně nezabýval tvrzením žalobce, že se v době doručování napadeného rozhodnutí v místě doručení, tj. na adrese Č., nezdržoval.
V dalším řízení Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. května 2012 č. j. 30 A 36/2010 - 202 po provedeném šetření dospěl k závěru, že žaloba proti rozhodnutí žalovaného nebyla podána opožděně, avšak žalobu proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu kraje Vysočina zamítl.
Výše uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně napadl žalobce kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. května 2013 č. j 5 As 127/2012 - 23 zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v roce 2002 byl od hrazení poplatku za produkování odpadu osvobozen. Dne 20. srpna 2003 vydal Městský úřad Polná pod č. j. 4057/2003-51 platební výměr č. 0057/2003, kterým uložil poplatníkovi (stěžovateli) uhradit částku za místní poplatek 330,- Kč za produkování odpadu místního i veřejného za rok 2003. Přitom důvod k osvobození poplatku za rok 2003 prý byl namístě, neboť stěžovatel byl v nouzi a tísni (nezaměstnán a znemožněn přístup do bytu). Z bytu své družky v P. se k datu 21. prosince 2002 odstěhoval a na jinou adresu (byt) se již nepřihlásil a v P. již fakticky nepobýval, neboť neměl kde.
Stěžovatel považuje takové jednání správního orgánu za nezákonné, nespravedlivé a nemorální. Pokud byl stěžovatel (poplatník) za rok 2002 osvobozen od poplatku za odpad dle čl. 4 vyhlášky města Polná o místním poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přípravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů (dále jen "vyhláška"), potom je podle stěžovatele nutno se zabývat tím, z jakého důvodu Městský úřad v Polné jej neosvobodil též za rok 2003. Rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 24. února 2012 č. j. KUJI 3425/2012 prý konstatuje, že stěžovateli žádný právní vztah k bytu nevznikl, ale pouze byl veden evidenčně na úřadě a tedy v místě v podstatě neměl trvalé bydliště.
Podle názoru stěžovatele byla porušena zásada právní jistoty, jejíž nedílnou součástí je jak požadavek předvídatelnosti práva, tak i legitimní předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci. Stěžovatel tvrdí, že vymáhání poplatku za rok 2003 je nezákonný akt a to již z toho důvodu, že evidence na "ohlašovně" v budově Městského úřadu Polná jako evidenční hlášení musí být spojeno s bydlením osoby v nějaké nemovitosti fyzicky v obci, kdy musí již být v platnosti vyhláška o odpadu a jeho vybírání. Stěžovatel je toho názoru, že pokud byl na ohlašovně zaevidován k datu 21. prosince 2002, resp. již od 1. března 2002 (odebráním souhlasu o trvalém bydlišti) a účinnost vyhlášky je od 1. ledna 2003, potom je podle stěžovatele po právní stránce vybírání poplatku za rok 2003 nezákonné, nemorální, neetické, až cynické a lze uplatnit ust. §3 obč. zákoníku (jednání a konání úřadu je v rozporu s dobrými mravy).
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou přesvědčivě zdůvodněna a jejich závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelitou předmětné částky, vyčíslené ve výši 330,- Kč. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který není již z kvalitativního hlediska obecně schopen založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11 a v něm citovaná usnesení ze dne 26. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 185/98 a ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 53/11, dostupná, stejně jako další zde uvedená rozhodnutí, na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). Takový extrémní exces Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu