ECLI:CZ:US:2013:3.US.2567.13.1
sp. zn. III. ÚS 2567/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti SVT Group, a. s., se sídlem Sokola Tůmy 1099/1, 709 00 Ostrava - Hulváky, právně zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou se sídlem Sokolská třída 871/6, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 6. 2013 č. j. 40 Co 448/2013-015 a proti usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, Exekutorský úřad Brno-město se sídlem Horní 729/32, 639 00 Brno ze dne 7. května 2013 č. j. 159 EX 00470/13-007, za účasti Krajského soudu Ostrava - pobočka v Olomouci a soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, Exekutorský úřad Brno-město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka (v exekučním řízení "oprávněná") nesouhlasí s tím, že soudní exekutor Mgr. Jan Krejsta zamítl její návrh na pověření vedením exekuce na majetek povinné Heleny Tesařové podle vykonatelného rozhodčího nálezu Mgr. Romana Peška ze dne 8. 2. 2013 č. j. 7326/2012 k vymožení pohledávky stěžovatelky. Současně soudní exekutor žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a stěžovatelce uložil uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci svým rozhodnutím usnesení výše jmenovaného soudního exekutora potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s názorem krajského soudu, že "v dané věci nerozhodoval rozhodce, jehož výběr by se uskutečnil podle transparentních pravidel, a proto že nemůže být akceptovatelný ani výsledek jeho rozhodování" a namítá, že tento závěr je v rozporu "s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu". V této souvislosti výslovně argumentuje rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 č. j. 31 Cdo 1945/2010 a nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10.
Podle názoru stěžovatelky bylo mezi stěžovatelkou a povinnou dohodnuto takové znění rozhodčí doložky ohledně způsobu určení rozhodce, které bylo jednoznačné, přičemž nebylo odkazováno na jednací či rozhodčí řád. Spor tak měl rozhodovat rozhodce jmenovaný Společností rozhodců s. r. o., který by byl vybrán ze seznamu rozhodců vedeného Společností rozhodců s. r. o. Tento způsob určení podle názoru stěžovatelky odpovídá ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, a současně prý koresponduje s dlouhodobě obecně přijímaným stanoviskem i zahraniční praxí, které připouštějí, aby osobu rozhodce určovala třetí osoba, která je k takovému postupu zmocněna rozhodčí smlouvou. Jeli způsob určení osoby rozhodce dostatečně srozumitelný a určitý, jako tomu bylo údajně v nyní projednávané věci, není prý důvod takové ujednání považovat za neplatné.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že soudní exekutor Mgr. Jan Krejsta, Exekutorský úřad Brno-město usnesením ze dne 7. 5. 2013 č. j. 159 EX 00470/13-007 zamítl exekuční návrh stěžovatelky na pověření Mgr. Jana Krejsty, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-město vedením exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu, který vydal Mgr. Roman Pešek dne 8. 2. 2013 č. j. 7326/2012 k vymožení peněžité pohledávky oprávněné (výrok I). Zamítavé rozhodnutí odůvodnil soudní exekutor tím, že rozhodčí doložka neobsahuje určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, přičemž nebylo jednoznačně určeno, že spor ze smlouvy bude rozhodovat konkrétní stálý rozhodčí soud. Rozhodčí doložka je proto neplatná.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudního exekutora jako věcně správné potvrdil.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky, obsahu napadených rozhodnutí i dosavadní judikatury Ústavního soudu, vztahující se k problematice rozhodčích doložek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07, všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Soudní exekutor i odvolací soud vyšli z dostatečných skutkových zjištění, aplikovali příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložili, přičemž tento svůj postup podrobně, jasně a srozumitelně vyložili v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za formalistická či extrémně rozporná s obecnými principy spravedlnosti.
Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatelky, nepokládá rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě za ústavně nekonformní či za rozporné s judikaturou Ústavního soudu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností exekuční soud usuzuje na správnost závěrů soudního exekutora, resp. pokynu Okresního soudu v Přerově ze dne 16. 4. 2013 č. j. 29 EXE 497/2013-19. Krajský soud se v této souvislosti zabýval vývojem jak judikatury Nejvyššího soudu, tak i judikatury Ústavního soudu, a z nich vyplývajícími požadavky na platnost rozhodčích doložek, jakož i dostatečně objasnil, proč právě ujednání o výběru rozhodce zachycené v předmětné smlouvě, předložené stěžovatelkou v dané exekuční věci, odporuje těmto požadavkům (zejména str. 4 - 5 napadeného usnesení odvolacího soudu). K tomu je možné připomenout, že pokynem exekučního soudu ve smyslu §43a exekučního řádu je soudní exekutor vázán a nemá žádný prostor pro jiný postup.
Nelze rovněž přehlédnout, že ústavní stížnost je fakticky opakováním argumentů, které stěžovatelka předestřela ve svém odvolání a s nimiž se odvolací soud náležitě vypořádal, přičemž pouhý nesouhlas stěžovatelky s hodnocením věci ze strany soudu nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Ústavní soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že rozhodčí doložka, sjednaná smluvními stranami ohledně způsobu určení rozhodce, byla v posuzovaném případě neplatná, protože způsob výběru rozhodce nebyl v rozhodčí doložce určen dostatečně transparentně a výběr rozhodce měla provést právnická osoba (Společnost rozhodců s. r. o.), která nemá postavení stálého rozhodčího soudu. Z tohoto důvodu rozhodčí nález ze dne 8. 2. 2013 sp. zn. 7326/2012, vydaný rozhodcem, který k tomu neměl pravomoc, nebyl způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu.
Tento závěr odvolacího soudu je v souladu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012) i s judikaturou Ústavního soudu (viz judikáty sp. zn. III. ÚS 1624/12, IV. ÚS 3779/11, II. ÚS 2164/10).
Na právních závěrech, vyslovených v těchto judikátech, setrvává Ústavní soud i v nynější věci.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu